Alvik v pátek třináctého

Je přesně půl osmé, oficiální doba startu - klidná a poměrně prázdná Akropolis však nejeví známky toho, že by se zde záhy měla rozjet nějaká hudební show. Ostražití sekuriťáci a stále nevyprodané lupeny ovšem naznačují, že nejsem na špatné adrese. V klidu mě nechává vědomí, že vystoupení Alvik - byť po delší době – není jedinou adrenalinovou akcí pátečního večera. Stejně jako další přišedší fanoušci kapely pevně věřím, že se ti ostatní nikde nezapomněli a že svou přítomností výjimečný večer ještě podpoří.

Tentokrát se žižkovský sál rozezněl skoro po hodině čekání ve jménu alba Breathing Geometry (2004), ze kterého kromě úvodní skladby „Odysea“ postupně zazněly ještě další kusy. Na poslech i emoce velmi příjemná „Odysea“, vyváženě prolnutá vokálovými (Anya Stuart) a flétnovými (Bharata Rajnošek) pasážemi doprovázenými houpavým zvukem elektronických beatů, jistě většinu přesvědčila o tom, že to bude podařená akce.

Anya, která se ten večer samozřejmě ujala zpěvu, bodovala také jako komentátor veškerého dění na jevišti i v publiku. Plynule přecházela z češtiny do rodné angličtiny, pochlubila se správnou výslovností města Olomouc, kde před Prahou kapela vystupovala, slovem „pohoda“ vyzývala muzikanty i všechny v sále přítomné k vytvoření jednotné fajn koncertní atmosféry a konstatovala, že pojem „pohoha“ je české specifikum, které v angličtině nemá obdobu. „Buďte v pohodě!“ hlásí směrem k nám a směje se. Anya byla jasný bavič, kterého bavení baví. Naproti tomu působila pánská sestava instrumentalistů spíše vážně a s udržovaným odstupem. Kontakt s publikem usnadňovala Anya, za což nejspíš můžeme vděčit jejímu temperamentu a původním kořenům.

První část koncertu hlavně vyplňovaly skladby z alb Breathing Geometry (Homelike, Wonder, Crawling, The Wagon) a Cold June (2007), ze kterého postupně zazněla jak stejnojmenná píseň, tak lámavě beatová „Trent Beat“ s trubkovým sólem a fanfárovým vyzněním či „On Air On Skin“ s efektními flétnovými sólky. Každý song paralelně podporovala vtipná až bizarní projektová vizualizace, která v režii francouzského vídžeje (VJ Gyomh) celé koncertní dění příjemně zkrášlovala. Pomalu člověk nevěděl, kam koukat dřív – na bezvadné profíky v akci, Anyu tančící na pódium či právě obří plátno rozprostírající se v zadní části pódia.

Ačkoliv Alvik nové album nekřtili, do programu zařadili mnoho nových songů, z nichž snad nejvíce excelovala píseň „Fluid“ s ponurým a temným podkladem, nad kterým se linul Anyin sametový zpěv vyšperkovaný instrumentálními pasážemi. Dark rys této písně však odlehčila samotná frontmanka, když se ještě před samotným začátkem stačila polít minerálkou. Tož fluid…!

Vypadalo to, že se nad novými kusy snad roztrhl pytel! Koncert nebral konce, až jsem se neubránila pocitu (a určitě jsem nebyla jediná), že se ony dvě neustále prostupující energie – jedna na pódiu a druhá v sále - snad definitivně vyměnily: zatímco se publikum během dvouhodinového maratónu již pomalu chodilo křísit k výčepnímu baru, vitálnost muzikantů nabírala na síle.

S nadsázkou se dá se říct, že Alvik svůj páteční koncert servírovali hlavně sobě, a to ke svým desátým narozeninám, na které Anya během večera mnohokrát upozorňovala. Že to myslela vážně, jsme se také přesvědčili díky efektní vsuvce, která v podobě narozeninového dortu a následného sfouknutí svíček do temného ticha již dávala tušit blížícímu se konci večera. Do přídavků kapela zařadila jazzovější „Elle“ vyznačující se brilantním saxofonovým sólem kódového charakteru a či následnou ukolébavku ravelovského typu „Ballad in Paris“. Celá akce se zakončila neutichajícími ovacemi, tomu odpovídající děkovačkou a vřelým díky adresovaným jak publiku, tak kapele, složené v pátek 13. května 2011 ze šestičlenné národní směsice (USA, CZ, Nor, Fr). Již teď se těšíme na další album a jeho koncertní křest!