Perfektně temný Fink poprvé v Praze

Po vstupu do sálu jsem se skoro ani nestihla rozkoukat a už mě téměř neznámá britská písničkářka Rachel Sermanni okamžitě strhla a nepustila. Děvčátko s kytarou, rychlými prsty a naivním hláskem, co se nebojí výšek, nebojí se chytlavých melodií, ale nebojí se ani pořádně se do toho opřít. A když naživo spustila svoji The Fog, v hlavě mi znělo něco jako: „Sakra, tohle je fakt dobrý, ta holka má obrovskej potenciál.“

Sál se na chviličku odmlčel, zatímco Fink s dvoučlenným doprovodem, který tvoří Guy Whittaker (různé basové kytary) a Tim Thornton (bicí, perkuse a kytara), ladili závratné množství kytar na podiu přítomných. Podium samo o sobě stojí za trochu podrobnějšího popisu. Fink nevsází jenom na snovost své tvorby, kulturní zážitek se nám rozhodl obohatit i o prvky vizuální. Proto bylo podium lemováno desítkami stolních lampiček v několika řadách, které chvílemi problikávaly úplně jako svíčky, chvílemi děsivě střílely do davu. Kompozici doplňovala dvě projekční plátna, na kterých sem tam hořel oheň a sem tam se vše hroutilo.

Fin Greenall, to je hudebník s kořeny u trip-hopu. Tyto vlivy jsou na jeho tvorbě občas patrné dodnes, proto není folk jako folk. Ten Finkův folk je rozvláčný, občas ambientní až zacyklený, jako by líný. Nepohlcuje, pouze přenáší. Je vyšperkovaný do poslední noty a naživo se od nahrávek moc neliší. Fink je zřejmě velký perfekcionista, což je ovšem u tak technicky zdatného hudebníka jedině plus.

Ten večer jsme v MeetFactory slyšeli Perfect Darkness, mrazivě prožitou Fear Is Like Fire, Yesterday Was Hard On All Of Us, mojí oblíbenou Honesty, Berlin Sunrise, Trouble, Biscuits a samozřejmě také Sort Of Revolution, protože ani Fink na výročí Sametové revoluce nezapomněl.



Předskakující krásná zpěvačka s příjemným hlasem, originální výzdoba pódia, intimní atmosféra, líná hudba, prorážená bystrými vtípky a zákaz kouření – takové koncerty já mám ráda.