Duha tančí s bohy: Rihanna v Praze

Důmyslné nástrahy O2 Arény se mě tentokrát, naštěstí, ani trochu nedotkly. Organizačním potížím, které způsobily čekání, rozmrzelost, ale též větší tržby na pivu, šampaňském, koktejlech a jídle, jsem se úspěšně vyhnul a před 21. hodinou vplul do teplem sálajícího davu. Na první pohled bylo jasné, kam jsem se dostal: věkový průměr tak 18-20 let, hrstka zástupců mužského pohlaví, ale za to dlouhé zástupy slečen. Červené, černé, žluté a barevné. Hnědé oči, růžové podprsenky, duhová tílka. Vše na jednom místě v jeden čas a jen a pouze kvůli jedné osobě: Rihanně.



Barbados v luxusním balení
Kdo měl někdy tu čest pracovat s lidmi z Karibiku, nikdy na tu zkušenost nezapomene. Energie, bezprostřednost, temperament, ale i jakýsi podivný druh sebevědomé trucovitosti a rozmazlenosti. Přidejte si k tomu pohybový talent a hlas s obrovským rozsahem a máte Rihannu. V podstatě puberťačku, která vás okamžitě odzbrojí: a můžete klidně vše, co ztělesňuje (povrchní popový glanc, marnotratnost) z duše nenávidět – jako já. Naštěstí jsem svoje předsudky pro tentokrát hodil za hlavu a musím říct, že toho ani trošku nelituji: Rihanna si totiž vedle odzbrojujícího karibského šarmu s sebou přivezla i ansámbl, za který by se nemusel stydět ani Roger Waters. Všem škarohlídům musela spadnout brada až ke kotníkům – a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jich po počáteční nezvládnuté organizaci koncertu a otřesném úvodu Calvina Harrise muselo být víc než dost.

Alter Ego
Navíc jsem měl evidentně štěstí s výběrem místa: v zadní části pódia, kousek za kamerou, která snímala koncert, neměl zvuk ani jednu chybu. Viditelnost byla sice horší, ale vzhledem k projekčním plátnům po obou stranách pódia, mi to nevadilo. Nevadilo mi to také proto, že se vlastně na pódiu kromě Rihanny nebylo na co dívat. Obě soupravy bicích pěkně uklizené v šeru, doprovodné vokalistky a tanečníci pokaždé jen jako doplněk Rihannina ega. Středobodem koncertu byla bezpochyby výstřední a vyzývavá šamanka z Barbadosu. Po několika sekundách úvodní Only Girl In The World nastoupila v provokativních pestrobarevných bikinkách; klín, věčně vystavovaný na obdiv, zakrytý úzkým duhovým proužkem…sametová kůže zabalená do téměř neviditelné sítě. Oblečení určovalo každou z pěti částí koncertu: variace oděvů, které na sebe v pauzách vyplňovaných klipy házela, měly různou podobu. Chaplinovský žaket střídala vojenská pláštěnka nebo žlutá večerní róba. Jednotlivá Rihannina popová alter ega tak na sebe braly ještě přesvědčivější rozměr: člověk by se nechal bez odmlouvání touhle divoškou během dvou hodin koncertu znásilnit (Disturbia), rozstřílet samopalem (růžovým, samozřejmě – Hard), povalit kalhotkama z kanónu, ubít baseballovou pálkou nebo stříbrným polštářem (Shut Up and Drive / S&M), ale i provést zahradou plnou květin. Jednoduché jak facka? Nevím. Jediné, co vím je, že to zabírá.



Chameleon
Setlist byl poskládaný z 23 songů, které spolehlivě pokrývají hvězdnou kariéru zázračné popové divy, co dokáže zahrát na vaše nejprimitivnější struny. Ve mně se ozývaly nejsilněji ty, které pojí Rihannu s rodným prostředím (reggae balada Man Down) a kousky, ve kterých nechala naplno zaznít orchestr, který si s sebou přivezla. Vedle Rihanny tak mohl zazářit i kytarista Nuno Bettencourt, který ji doprovázel s přestávkami celý koncert. Je to s podivem, ale chameleónská barbadoská povaha v Praze Rihannu ani jednou nezklamala. Její lehce „oplácané“ taneční výstřelky a třeštění jsem jí věřil úplně stejně jako emoce při „pásmu zlomených srdcí“ (Unfaithful, Hate That I Love You, California King Bed), kdy se zádumčivě a skoro se slzami v očích procházela po pódiu. Věděl jsem, že to je jenom divadlo, ale na rozdíl od mnoha ostatních, kteří se nikdy „kulis za zády“ nezbaví, má Rihanna jednu přednost: ve všech chameleonských barvách se cítí jako ve své kůži. Duha, která tančí s bohy.