Tipy na desky v únoru

Gonja Sufi – MU.ZZ.LE

Kdysi jsem se tady rozplýval nad prvotinou tohohle zdredovaného psychedelika ze San Diega, navíc protegé Gaslamp Killera. Byla to velkolepá projížďka tak, jak se na syna Mexičanky a etiopského Američana sluší a patří. Sufi se na své nové desce poněkud…no, jak to jen vyjádřit. Nejlepší bude, když řeknu, že jestli debutový Kalifův čajový dýchánek strhl na první poslech, MU.ZZ.LE je na víc spinů – a k tomu všemu ještě ta symbolika názvu! Navíc, deska větší přítomnosti beatů nepůsobí tak extaticky meskalinově jako ta předchozí – třeba track Rubberband vyloženě bolí a následující Venom a Timeout jsou negativní tripy jako vystřižené.

---

Emika – Emika

Tahle Emika z Bristolu vystoupí už brzy v Praze – její debutové, stejnojmenné album, vyšlo nedávno u labelu Ninja Tune, který sám o sobě stojí pokaždé za pozornost. Že se i tentokrát se svými ovečkami nespletl, musí každému být jasné po první poslechu jedenáctitrackového, dub-stepem říznutého alba. Ema Jolly, jak si Emika říká v civilu, vyrostla mezi Londýnem a Bristolem a na skladbách jako Professional Lover a Be My Guest – možná 2 vrcholů celé desky – jde poznat, že nějakou dobu pořádně nasávala v Berlíně.

---

Exile Parade – Hit The Zoo

Tihle angličtí rockeři z Warringtonu jsou si v mnohém podobní s jinou anglickou kapelou s názvem The Subways. Jejich debutová deska je plná přímočarých rozcapených kytarovek a podobně jsou na tom i s koncerty – i na posté pořád nadivoko, přesně jako poprvé. Ohánějí se odkazy na Rolling Stones, Joy Division, Sex Pistols a tvrdí o sobě, že si od všech vzali jen to nejlepší. A je pravda, že otvírák desky Hit The Zoo, kterou produkoval bývalý kytarista Oasis Owen Morris a Marco Migliari ze Sigur Rós, je dostatečně rozjetý na to, aby se nad jejich PR člověk trošku víc zamyslel. Přemýšlení sice kazí stádní Mach Schau a Hello Blue, ale i tak stojí tihle mejti za pozornost.

---

Of Montreal – Paralytic Stalks

Kevin Barnes vyrukoval se svým snad třináctým albem a je potřeba říct, že se stále drží v dobré formě. Jenže pro někoho, komu zlomila srdce deska Skeletal Lamping, génius poskládaný z několikasekundových hudebních retardů, bude každá další kráska jen slabou náplastí. Kevin Barnes a spol. se na Paralytic Stalks opět do sytosti vyřádili – je to opět výlet do těch nejbizarnějších zákoutí Barnsova mozku, který trápí na všechny možné způsoby (a ještě si k tomu jako inspiraci bere klasickou avantgardu). Už to není queer-punk jako na Skeletal Lamping (míň vulv a penisů), ale pořád je to dostatečně neurotické na to, aby vás to chytlo. Tady najdete hodně hluboké mini příběhy ke každé z devítí skladeb, aneb jak říká sám Barnes: „Svět můžete vnímat na tisíc způsobů. Můžete se zaměřit na pozitivní věci, sluneční paprsky a stromy a ptáky a zvířátka, nebo také můžete ustavičně myslet na genocidy, mučení, terorismus, zneužívání a ignoranci.“

Oren Ambarchi - Audience of One / Lindstrom - Six Cups of Rebel / Mark Lanegan Band - Blues Funeral