Paralelní vesmíry – ambientní Koen Holtkamp

Paralelní vesmíry – ambientní Koen Holtkamp

20. 02. 2012  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Koen Holtkamp je půlka ambientního elektro-akustického dua Mountains, ale hlavně víc než pozorný posluchač zvuků svého okolí. Před čtyřmi roky nahrál Field Rituals – duhovou rituální poctu všednímu dni, která má sílu vás do sebe vcucnout jako obrovský hudební malström. S Koenem jsme si povídali o jeho silném debutu, polské minoritě v Brooklynu, nahrávání zvuků včel v úlu, ale také pražském Paláci Akropolis.
Obvykle tvůj sólový debut Field Rituals poslouchám, když nemůžu spát – ze všeho nejvíc se mi líbí švitoření děcek v tracku Sky Flowers. Jak tě napadlo nahrát právě křik dětí?
Bylo to v době, kdy jsem bydlel v jednom bytě v Brooklynu naproti malému parku. Z okna svého studia jsem měl výhled na malé dětské hřiště, což znamenalo, že soundtrackem mnoha mých odpolední byly dětské hlasy. Den, kdy jsem nahrál Sky Flowers, byl první opravdu krásný jarní den po jedné z nejdelších, nejchladnějších a nejzasněženějších zim za posledních několik let. Děti mohly poprvé na sluníčko a evidentně z toho měly velkou radost. Nedalo mi to a vyrazil jsem ven, posadil se na lavičku v tom parku a celou tu radost nahrál.



Ještě jedna věc mě na tom tracku zaujala. V půli druhé minuty je zřetelně slyšet dítě, které jakoby něco vykřikovalo v češtině, je to možné?

To hřiště je v Brooklynu, v části Greenpoint, kde žije velká polská minorita, takže je dost dobře možné, že jsi slyšel polštinu.

Pokaždé, když poslouchám Field Rituals, říkám si, že asi nebude úplně lehké splynout tak dokonale s okolím, že člověk může nepozorovaně nahrávat. Jak jsi to dokázal?
Obvykle používám binaurální mikrofony. Vypadají jako sluchátka, což znamená, že lidi kolem tebe neví, že je právě nahráváš. Obyčejné mikrofony samozřejmě přitahují pozornost a mění chování lidí kolem. Navíc, tyhle binaurály mají tvar lidské hlavy, takže vytvářejí dojem prostorovosti. A to se mi moc líbí.

Tvoje druhé album The Gravity/Bees je úplně jiné album. Kde se vzal nápad nahrát včely v úlu?
Už nějakou dobu mě fascinuje několik aspektů včelího chování. V době nahrávání jsem se dost zajímal o analogové syntezátory, jejichž resonantní bzučivý zvuk mi hodně připomínal právě zvuky včelího roje. Myslel jsem, že by kombinace těchto zvuků mohla být docela zajímavá a tak jsem se pustil do nahrávání.



Jak náročné – po technické stránce – to bylo?
No, během pár měsíců jsem vyzkoušel několik způsobů. Zádrhel byla skutečnost, že ten úl byl dost nedostupný a foukalo kolem něj, takže nahrát specifický zvuk včel bez okolních ruchů bylo dost obtížné. Nakonec jsem se rozhodl umístit mikrofony přímo dovnitř úlu, aby se mi podařilo zachytit ten pravý zvuk.

Podle čeho se rozhoduješ při následných úpravách nahraného materiálu – máš nějaký předem promyšlený koncept?
Během samotného nahrávání o tom vůbec nepřemýšlím. Všechno to přichází samo až když poslouchám nahrávky ve studiu. Řídím se tím, jak nahrané věci znějí. Během nahrávání Field Rituals jsem se soustředil na to, abych nějakým způsobem zdokumentoval zvuky kolem sebe. Je to takový můj zvukový deník – narozdíl od dřívějších nahrávek z New Yorku nebo alba Sewn projektu Mountains, které jsem nahrával s nějakou představou, jak by to celé mělo na konci vypadat. U Field Rituals jsem se zaměřil na to, co kolem sebe každodenně poslouchám. Chtěl jsem zachytit zvuk města tak, jak ho denně zažívám: hrající si děti v parku, zvuky ze stavby, ale taky příprava oběda, cesta metrem…Prostě město.

Moje otázka pramení také z částečného zklamání z čistě terénního alba Geir Jenssena (Biosphere) s názvem Cho Oyu 8201m: Field Recordings form Tibet. Plánuješ něco podobného?
Nejsem si úplně jistý, jestli by to mělo smysl. Existuje mnoho lidí, kteří jsou v tom opravdu dobří, takže necítím úplně potřebu něco takového vytvářet. Kdybych se do toho pustil, asi by šlo o nahrávky z nějakého specifického místa, ne různorodé zvuky. Vlastně jsem před Field Rituals vydal desku Make Haste/Free Birds, jejíž B-strana obsahuje pouze zvuky ptáku v prázdném silu.



A nějaké jiné konkrétní plány pro tento rok?
V roce 2012 se objeví hodně nového materiálu. Zrovna dodělávám nové solo album Liquid Light Forms (Barge Recordings), které je postaveno na kombinaci modulárních syntezátorů a kytarových kompozic. Další novinkou je projekt s kytaristou Chris Forsythem z Filadelfie s názvem Early Astral, který vyšel před Vánoci minulého roku na labelu Blackest Rainbow. No a do třetice všeho dobrého, na podzim chystáme nové album Mountains, které vyjde u Thrill Jockey. No a možná přibude ještě pár dalších věcí.

V květnu minulého roku jsi se svým projektem Mountains hrál v Praze – uvažuješ o solo turné?
Určitě, ale zatím je to otázka času. Na konci ledna mám krátkou šňůru na severovýchodě USA, pravidelně hraju v New Yorku. Několikrát jsem byl v Evropě, nedávno jsem nahrával v Izraeli, ale posledních pár let jsem zasvětil hlavně Mountains. Proto bych se v budoucnu chtěl víc věnovat solo hraní a doufám, že to nebude tak dlouho trvat.

Jak jsi byl vůbec spokojený s Prahou? Byl pro tebe Palác Akropolis dostačující?

Co je vlastně na místě, kde hraješ, pro tebe jako muzikanta nejdůležitější?
Bylo to moc příjemné místo – vynikající soundsystem, což je vždy to nejdůležitější. Obzvlášť pro hudbu, která má více vrstev. Pokaždé, když se mi podaří vyplnit prostor zvukem do poslední skuliny, mám velkou radost.

Na desce Field Rituals se objevil Panda Bear. Existuje nějaký širší okruh hudebníků, třeba pod tebou založeným labelem Apestaartje? Odkud se vlastně vzal ten název?
Určitě existuje překryv vkusu a preferencí, ale nic takového jako zastřešující label ani skupina neexistuje. Jde spíš o dobré kámoše, kteří sem tam nahrají nějakou muziku. Co se týče názvu, je to dost jednoduché. Pocházím z Holandska a proto jsem také chtěl nějaké jméno, které by k němu mělo vztah. Apestaartje je holandské jméno pro zavináč a doslovně znamená ocas malé opice. Jako symbol je to pak symbol určitého místa, lokality. A label je něco podobného. Specifický domov, hudební zázemí. Proto Apestaartje.

Jak došlo k tomu, že jsi od pseudonymu Aero přešel k vydávání pod vlastním jménem?
Určitě šlo o vývoj. Pod pseudonymem Aero šlo spíš o hledání identity, zkoušel jsem, co chci vlastně dělat. V době, kdy jsem pomalu začínal tušit, co jsem vlastně hudebně zač, jsem také začal používat své jméno.

Do jaké míry jsi při tvoření hudby ovlivněný uměním? Čím se vlastně živíš?
Je pravda, že mám daleko víc uměleckého vzdělání než jakékoli hudební průpravy. Původně jsem studoval film a video, což mě dovedlo k vytváření soundtracků a v důsledku také k zájmu o hudbu. Až do svých dvaceti let jsem nehrál na žádný nástroj, což, jak se ukazuje, mělo velký vliv na to, jak moje hudba vypadá. Je rozdíl, když dostaneš kytaru do ruky ve dvaceti nebo když se na ni učíš hrát od mládí. Co se týče peněz, je to tak trochu jako na houpačce. Mám štěstí, že si na sebe částečně vydělám hudbou, což ale neznamená, že bych mezi vystupováním nemusel dělat sem tam něco jiného.

Docela živě si vzpomínám na to, jak mě jednou při poslechu Field Rituals napadlo, že jsem dlouho nic tak krásného neslyšel. Neláká tě v době nejrůznějších krizí a mnoha lidmi avizované apokalypsy natočit něco víc temného?
Je určitě pravda, že jsem nevědomě ovlivněný tím, v jakých podmínkách moje hudba vzniká. To se nedá změnit, i kdybych tisíckrát chtěl. Ale snažím se k tvorbě přistupovat také z opačné strany: uprostřed temných barev, v jakých skutečnost zachycují ostatní moji vrstevníci, mám spíš tendenci vytvářet pozitivní a radostné věci. Vidím v tom větší smysl.

Rozhovor vyšel v upravené podobě v časopisu Full Moon #21.
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika