Velká noční hudba: Lanegan v Praze

Lucerna byla 20. března našlapaná k prasknutí – nejen několika sty fanoušky, kteří si nechtěli nechat ujít vystoupení rockového barda, ale hlavně barytonem Lanegana. Přívlastek kouzelný se k hlasu vyžilého Lanegana asi nehodí, hypnotický by snad stačit mohlo. Svým podivně křečovitým, toporným postojem před mikrofonem a téměř démonickým zjevem mi autor desek Bubblegum, Field Songs nebo Whiskey For The Holy Ghost připomínal z mrtvých vstalého kovboje. Zarážející kontrast k životem oprýskanému Laneganovi tvořili o poznání mladší členové jeho doprovodné kapely, jediný kytarista si co do vzhledu mohl s Laneganem zadat. Ulízlé, krémem na boty nabarvené vlasy, černé kožené boty a bluesová kytara. Strohost vystoupení podtrhovala absence jakýchkoli efektů, takový koncert byste stejně dobře mohli vidět v jakémkoli zahuleném baru – a možná by se tam hodil o něco víc než do zaplněné Lucerny.



Po hudební stránce se ale žádné kontrasty nekonaly. Všechno do sebe skvěle zapadalo, bylo jasné, kolem koho, nebo spíš kolem čeho se koncert točí: Markova hlasu a desky Funeral Blues. Koncert otevřela hrobařova píseň, nastupující táhlým dronem, který střídá frenetické kytarové sólo v Praze bezchybně vystřižené kytaristou Janssensem.


Lanegan nebyl nikdy snílkem, který by si pro své písně vybíral ty radostnější chvíle svého života. K hudbě se dostal přes kamarády z kapely Screaming Trees, kteří ho v době, kdy bylo nejhůř (vězení, dluhy) podrželi nad vodou. Životní blues si s sebou Lanegan nese celou svou hudební kariéru a promítá ho do svých desek. Starší bluesové cajdáky tvořily výplň mezi rychlejšími a rockovějšími skladbami z Blues Funeral. Rychlý začátek zatípla vynikající Sleep With Me z EP Here Comes That Weird Chill, vokály PJ Harvey na následující Hit The City musela sice nahradit kapela, ale na síle jí to nic neubralo. Se svým pravidelným kytarovým motivem působila jako zatraceně chytlavá úderka. Starší záležitosti, pomalejší a čistší blues (Wedding Dress, One Way Street, One Hundred Days), byly přestávkami, které mě osobně začaly ke konci koncertu nudit, ale proti gustu žádný dišputát: publikum, průřez všemi věkovými kategoriemi, konstantně Lanegana zahrnovalo potleskem. Momenty, kdy jinak zamračený a do sebe pohroužený zpěvák sjížděl pohledem plným vděčnosti do půlkruhu srovnanou Lucernu, byly pro mě vedle songu Quiver Syndrome vrcholem koncertu. Nemusel pohnout ani brvou, stačilo pootočit hlavu. Pohled říkal všechno. Charisma, se kterým se člověk rodí jednou za sto let.