Kraftwerk na Summer of Love

Jejími zakladateli byli konzervatoristé university v Německém (pro blby a Paris Hilton) Düsseldorfu, Florian Schneider a Ralf Hütter. Později k sobě přibrali další dva členy. První album skupina vydala v roce 1970 a zahájila tak svou průkopnickou činnost na poli elektronické hudby. V jejím düsseldorfském studiu Kling Klang pak vznikla řada nahrávek, které kromě elektronických experimentů přinášely také originální myšlenkové poselství založené na hudebním zkoumání vztahu člověka a stroje, lidstva a moderní technické civilizace.


Dnes jsou Kraftwerk legendou, která ovlivnila celou řadu dalších tvůrců. A i v době, kdy je elektronická hudba již nepřehlédnutelnou součástí populární hudby, mají tito veteráni stále co říci a jejich nahrávky i přes prudký vývoj moderních technologií neztratily nic na aktuálnosti a přítažlivosti. Současnou hudební scénou, do nepřehlednosti rozdrobenou na všemožné stylové odnože, prolétává množství věrozvěstů nových hudebních přístupů, kteří často zmizí tak rychle, jak se objevili. Kraftwerk jsou jedni z těch, kteří zůstávají a jejichž každá další nahrávka je s napětím očekávána.

„Člověk – stroj / Napůl bytost a napůl věc“, zpívali v roce 1978 němečtí Kraftwerk na vrcholu tvůrčí potence svůj ambientní hit Die Mensch-Maschine ze stejnojmenného alba. Na jeho rudém obalu pózovali čtyři hudebníci v hrdé diagonále, s pohledy upřenými do dálky, unifikovaně učesáni a oděni do stejnokrojů, připomínajících jak uvědomělé svazáky tak Hitlerjugend. V době kulminující německé sociální krize 70. let (z jejíhož ducha se později zrodí například Einsturzende Neubauten) zvolila kapela, která bude o dvacet let později považována za „praotce elektronické hudby“, na rozdíl od přírodnosti svých „hipícky upřímných“ kolegů Can intelektuálně ironickou polohu se silným konceptem. Jeho hrdinou je člověk „nové doby“, pohlcený společenským soukolím. Příhodnou metaforou se, pro první výhradně elektronickou avantgardně-popovou skupinu, stala pódiová stylizace nehybných robotů-hudebníků, jakoby vyrobených z jedné série. „Jsem muzikant s kalkulačkou v ruce“. To vše bylo samozřejmě kongeniálním dotvořením jejich minimalistické hudební estetiky, která nacházela sílu v monotónním opakování naivních melodií, hraných na tehdy první primitivní elektronické nástroje – analogové moogy. (Ty zažily posléze svou renesanci počátkem 90. let s nástupem taneční revoluce.) V roce 1974 se s nimi Kraftwerk ve své nejslavnější skladbě Autobahn proháněli pomyslnou dálnicí celých dvaadvacet minut v podstatě s jediným čtyřtaktovým melodickým motivem - motorem. (Vtipně názorným dobarvením představy o zvuku Kraftwerk může být název jejich nahrávací společnosti Kling Klang.) Ústředním sloganem optimisticky laděné písně bylo: „Jedem, jedem, jedem po dálnici“ Na takovéto hudební ploše již z fádní projížďky německou krajinou první poloviny 70. let vzrostlo mystérium: Životní pouť, místo člověka na zemi. Ovšem s velkorysou nadsázkou a sarkastickým humorem.

Alba Autobahn a Die Mensch-Maschine se staly ideovými totemy a kapela na následujících nahrávkách, jejichž názvy Radio – Aktivity, Trans-Europa Express, Computer-Welt či Electric Café hovoří samy, pojednávala v podstatě totéž téma: místo a směřování lidského ducha ve světě technologií.

V roce 1986 se Kraftwerk odmlčel. Dalších bezmála dvacet let ve výzkumu pokračovali jiní, kteří se k vlivu „praotců“ otevřeně přiznávají: První dvě alba Depeche Mode znějí, jakoby je hráli pubertální synové obdivovaných otců – robotů, Laibach si naopak částečně vypůjčují a po svém variují jejich ideovou koncepci (hudební inspiraci zúročí naplno až na pozdním albu Kapital). Stále jsou tu také jejich již tehdejší souputníci Cabaret Voltaire. A současná taneční hudba se jen hemží odkazy na vynálezce kovové melancholie a vlastně i celé robotí image techno-scény: Chemical Brothers i Orbital vydávají na svých albech přímé homàges a Beck si na roboty alespoň zahraje v klipu.

Kapela se však nerozpadla. Příležitostně koncertuje a jednou za čas vydává nějaký singl. A to většinou „na zakázku“, třeba když je potřeba udělat hymnu pro EXPO 2000 nebo Tour de France. A právě poslední zmíněná akce dala podnět k již nečekané události: na světě je nové řadové album Kraftwerk. A má název – Tour de France soundtracks. Je na snadě, že po klasických deskách Autobahn a Trans-Europa Express jsou Kraftwerk zcela „kompetentní“ oslavit a jemně ironicky pošťouchnout národní sportovní událost. Staří fanoušci robotických umělců, jejichž děti domů letos přinesou novou nahrávku kapely jejich mládí (vlastně to už v elektronickém historickém stanu začíná být podobné jako třeba s Pink Floyd či Rolling Stones!), při poslechu nebudou věřit svým uším a budou spokojeni: Kraftwerk roku 2003 znějí přesně tak jako před dvaceti lety! Jakoby někdejší vědečtí pracovníci hudebního výzkumu zcela ignorovali pokrok čtvrti století. Ano, zvuky jsou samozřejmě o něco sytější a barevnější, ovšem rejstříky (až na jemné ozvuky některých tranceových palet) a především primitivní melodika zůstaly stejné. Spíše ale než o zastydlost jde „kraftwerkům“ o něco jiného - o kult. Dobře vědí, čím jsou dnes také přitažliví. A proto nepřestávají klingat anachronické melodijky (z nichž třeba jedna vám může opravdu legitimně připomenout hit Pepy Melena „Ne, pětku ne!“) a do toho něžně již malinko zestárlým hlasem recitovat: Kalium Kalzium Eisen Magnesium/ Mineral Biotin Zink Selen L-Carnitin/ Adrenalin Endorphin Elektrolyt Co-Enzym/ Carbo-Hydrat Protein A–B–C–D Vitamin. To proto, že jsme na závodní trati a tyto složky potřebujeme. Do toho všeho zní cvrčení řetězů bicyklů i tlukot srdce a zrychlený dech „nás“sportovců. (Je zajímavé uvědomit si, jak se práce se samply vlastně v současné hudbě vzdálila kontextům a věnuje se spíš abstrakci až dekorativnosti - dnes při poslechu Tour de France soundtracks si vlastně až po chvíli uvědomíte, že v bicí sadě posloucháte mimo jiného i svistot cyklistické pumpičky!)

Deska je poměrně dlouhá, vlastně více o třetinu delší než klasická kraftwerkovská alba (se stopáží často pod čtyřicet minut.) a tak má šanci vyniknout jak záměrová nepřekvapivost, tak i prosté sebeopakování. Ovšem je tu otázka: mají být roboti invenční? To navozuje ovšem hlavní „problém“ celého „nového díla“: jak se totiž obyčejná jízda po německé dálnici v Autobahn proměňovala v „existenciální oratorium“ a důsledná hra na lidské stroje vytvořila velkou metaforu společenské hry, tak samo „zakázkové“ téma nového projektu - sport - už bezpečnou hrou je a tak vlastně nevyžaduje odhalování nějakých „skrytých pohybů“. Nová metafora tedy nevzniká. Vlastně se zde zčásti nabízí text skladby Das Modell z alba Die Mensch-Maschine (jehož název bychom tehdy přeložili asi jako „Manekýnka“): „Staví se na odiv ke konzumnímu produktu / a je okukována miliony očí / její nová titulní stránka je prostě úžasná / musím ji znovu vidět, vím, dokázala to“ Nedá se samozřejmě říct, že by se Kraftwerk „soundtrackem ke sportovní události“ (hezký minikoncept!) něčemu vyloženě zaprodali, ale trička s logem alba (které je ve výsledku vlastně velmi krásné a obsahuje nejméně tři velké hity) teď možná bude nosit o něco víc lidí, kteří by to jinak „z hudebních důvodů“ neudělali. Dole je diskografie alb a singlů.

Pokud máte radi minimalistické webové stránky, doporučuji www.kraftwerk.com


Text: Petr Marek