Time Warp 2012: X způsobů, jak překroutit čas

Pro absolutní pochopení jakýchkoliv pokusů je potřeba, alespoň částečně, vycházet ze základních vědeckých předpokladů. Řekněme vzorců. A je velmi nutné očekávanému výsledku věřit, alespoň vnitřně. Jinak, bohužel, může mít experiment vedlejší, nepříznivé účinky. Při správné konstelaci všech předpokladů je tu možné dosáhnout krátkého úniku do prostoru, kde je nadvláda času nefunkční.

Pravidla

Pravidla a vzorce v případě slavného halového festivalu vycházejí z jeho historických stop. V posledních několika letech se počet pódií ustálil na čísle 6. Počet účinkujících se pohybuje nad hranicí 40 kusů a z velké části se nemění. Taková pomyslná, uzavřená sekta, do které se těžko vstupuje i vystupuje (na obou frontách). Laurent Garnier, i přes maskovací manévry nakonec vždy rozdává "skleněnou" energii. Mediální "papa" festivalu Sven Väth, uvozuje svůj přidělený úsek dvěma živými hudebními vystoupeními, kterých je na německé poměry poskrovnu. Za to designové, architektonické, vizuální či organizační inovace naleznete pravidelně téměř na každém kroku. Vesměs pozitivního charakteru. A pak jsou tu také účastníci experimentu...



0.

Brány se otvírají něco po 7. hodině večerní a zvuk utichá okolo 2. hodiny odpolední. Přesněji řečeno zvuk z halových reproduktorů. Skrytý zde bude možná na věky věků. Ať už je ukrytý v podobě jedniček a nul, uložený na harddiscích (https://www.poslouchej.net/download-1-free-mp3.html) všech podob, formátů a velikostí, nebo zanechaný v pamětech návštěvníků. Bude možné se k části z nejpovedenějších pasáží kdekoliv a kdykoliv vrátit. Vrátit, zmrazit. Jednoduše cestovat časem.

1.

John Digweed, typický příklad nového člena klanu, jenž se s největší pravděpodobností objeví i v roce příštím (subjektivní názor), rozjížděl letošní festival jako první z plejády světoznámých jmen. A své role se ujal s umem a grácií jemu vlastní (http://www.mixcloud.com/johndigweed/john-digweed-live-from-timewarp-2012/). Neuvěřitelná první hodina Johnova setu vracela čas o několik let zpět do doby, kdy byl ještě pro všechny bez výjimky a sebemenších pochyb světovou ikonou progresivního tanečního stylu.



Nadčasovost, nekonečně dlouhé a přesné mixy, absolutní soustředění a velmi hlučná podpora fanoušků dala předzvěst, že začala (ne)opakovatelná noc. V průběhu setu se postupně z progresivního stylu dostal do stylu housového. Připravil tím pomyslný oslí můstek pro loňského nováčka týmu, který potvrdil pravidlo věrnosti, Aliho "Dubfira" Shiraziniu. V doprovodu svých tradičních bardů, obklopen kvalitním sektem, napravil loňskou pošramocenou reputaci. Hudební laťka byla v tuto chvíli nasazena výš, než by si kdokoliv na půldruhou ranní hodinu dokázal představit.

2.

Jenže zásadní problém Time Warpu je, že se nezvedá pouze laťka hudební. Respektive umělecká - hudební. Až na skleněný pavilon, jehož kouzlo spočívá v něčem úplně jiném, slovy velmi těžce definovatelném. Letošní vydání je opět o několik světelných let napřed oproti konkurenci v technickém zázemí, resp. v nastavené laťce s vizitkou technická - hudební. Přeskočíme-li poprvé na konec celé party, tedy na vystoupení Richieho Hawtina, zjistíme že lze výkon a nastavení aparatury v průběhu času dokonce zlepšovat. Zvuk, tak důležitý základní kámen, typický pro jeho styl, je i přes plný výkon po celou noc a den dokonale křišťálový. I v místech 75 metrů vzdálených od reproduktorů je po nedělní poledni slyšet charakteristický „mínusový“ zvuk. Například česání vlasů, růst trávy nebo padání špendlíků...



3.

Pokud je hudebně technické zázemí o několik světelných let vpředu, potřeboval bych poradit se srovnáním v případě vizuálního a vizuálně technického vybavení. Koncepce, detail a paradoxně dvě odporující si vyjádření - megalomanská střídmost, se podařilo organizátorům napasovat do letošního provedení. Navazujíc na loňské myšlenky a vrátivše se v čase rozpracovali 3D verzi na "jedničce" a krápníkovou ideu na "dvojce" do výsledné architektonické podoby mozaiky resp. jeskyně. V synergii s vjs tak vznikly na dvou největších pódiích další umělecké kousky.



Velkoplošná projekce na 1. flooru byla rozfragmentovaná do stovky menších částí, díky kterým tak probíhající motiv nebyl soustředěn pouze na jeden příběh, ale bylo možné zavděčit se několika desítkám stejně smýšlejícím mozkům zároveň. Nad hlavami obrovské krychle doplněné o maximální světelný a laserový park. 2. floor vytvářel jedinečný globální koncept, imitující přesně to, co by v daný moment, konkrétní hlavu, při pohledu vzhůru napadlo. Peklo, nebe, duha, opera, western, sci-fi pohádky nebo hvězdné války, konkrétní i abstraktní. Na co libo chuť...



Zbytek byl určený spíše vyznavačům klubového prostředí. 3. stage standardně na pomezí obrovského klubu (sloupy) a malé haly, opět využívala projekcí téměř na všech možných i nemožných stěnách. 4. a 6. stan příjemných rozměrů, aplikující pouze světelných efektů, vybaven koberci a na první pohled téměř nerespektující zónou djs a tanečníků ukazoval, jak by mohl vypadat večírek ve velkém obývacím pokoji.

4.

V jednom z nich, nově předělaném z chill-outu, měl svůj playtime naplánován objev z Velké Británie. Objev takový, který jako raketa vylétl nad obzor celého kolosu spojeného s elektronickou taneční hudbou. Mladík, který si bez jakéhokoliv varování došel pro ocenění v relativně prestižním žebříčku RA pro nejlepšího dje planety. Kdo že vlastně je, Jamie Jones? Další vydařený marketingový tah nebo zhmotnělý hrdina let budoucích?



Všechny negativní předsudky na londýnského sympaťáka šly okamžitě stranou. Pozdržený vstup způsobený přeplněným stanem ještě nebyla tou pádnou známkou puncu. Tu si získal neprodleně, při prvním breakdownu zvoleného tracku. Stejnou formuli opakoval ještě asi 40x. Naprosto dokonalý vkus pro výběr a vcítění se do gradace skladeb donutil kompletně celý stan, i „okolozdísedící“, držet přes polovinu setu ruce nad hlavou a zobat mu z ruky každičké gesto. A nejen jemu. V podstatě po celou dobu jeho vystoupení si po jeho boku party užíval také Seth Troxler a kolegové s Visionquest. Dále také další dvě desítky šťastných, kteří utvořili zrcadlovou podobu tanečního parketu. Poslední, taktéž zrcadlová realita se odrážela v záplavě disko koulí zavěšených nad plochou stanu.



5.

Když už se zde lze tak bravurně pohybovat v čase, pokusme se o totéž v posunu zpět do období, kdy techno stagei vládli domácí. Po sobě, v rozmezí 5-ti hodin, zde vystoupili berlínští Dettmann s Klockem (individuálně) a frankfurtský Liebing. A jak jinak by to mohlo dopadnout, než precizně, přesně a bezchybně? V jednu chvíli připomíná pohled do davu jako nanebevzetí (nebo mimozemský únos?) několika vyvolených tanečníků. Sloupy osvětlení jsou tak široké, že už schází pouze vesmírná loď, která by vcucla nešťastníky do svých útrob.



Mezi tím si svou premiéru odbyl Maetrik, svým velmi zajímavým hodinovým "livkem". Ostatně, má na čem stavět, jelikož je jeho produkce v poslední době více než bohatá, a také si zasloužila nebývalý aplaus. Zpět v první hale mátli hlavu obecenstvu vjs a Adam Beyer a na "čtyrce" jedna ze stálých zástupkyň ženského pohlaví na soupisce vystupujících, Magda. To už se venku začal příjemně oteplovat studený noční vzduch a výsledkem začínala být každoroční "osvěžující" sprška. Přidám-li k tomu ještě Pan-pot na "trojce" s vymazleným ranním setem, který stavěl na nohy a nutil si z posledních sil poskočit. Pak tu z toho rázem dostáváme krásnou skákanou tam a zpět napříč časovým harmonogramem i plánem areálu, takže se sprška hodí v jakékoliv podobě a skupenství.



5,5.

Sprcha byla ovšem dlouhodobě očekávaná především ve skleněném - 5. pavilonu, kde program každoročně ukončuje Laurent Garnier. Tentokrát ale dostal zmiňovaný plán červenou kartu již při oznámení časového programu, kam nebyl na ranní hodinu LG vůbec nominován. Nad důvody lze pouze spekulovat, ale nové zrcadlové uspořádání plochy a nezvykle vyvýšené pódium by mohlo poukazovat na odvetu organizátorů proti loňskému, nepovedenému žertíku jednoho z návštěvníků, který ukradl Laurentovi CD. Nicméně je také nutné podotknout, že tímto tahem ztratil pavilón své familiérní kouzlo. Kéž by tak šel vrátit čas...



V kombinaci s tradičně rozdrnčeným zvukem a plánovanou absenci hlavní hvězdy se schylovalo k netradičně smutnému rannímu loučení. Opak byl pravdou a tradice byla dodržena. Od 9 do 11 hodin si Laurent Garnier vystřihl přátelský B2B set s Karottem, který se zdál být více ve společenské formě než v letech předchozích. I přes to okořenil skleněné ráno několika tanečky nad obecenstvem a počastoval jej spolu s Garnierem stovkami díků a úsměvů. Díky nakonec patřilo i sluníčku, které taktéž neplánovaně vytvořilo opět skleníkové prostředí a ohřálo zbytek bojovníků nad provozní teplotu. Neodpustím si jednu subjektivní poznámku: jak to jen ten Garnier dělá, že nestárne?



6.

Když už tedy padla zmínka na očividné šarlatánství francouzského kmeta, je potřeba v souvislosti s obcházením zubu času připomenout také Kevina Saundersona, Svena Vätha„, božského“ Carla a znovu například Johna Digweeda nebo Richieho Hawtina. Pánům právem patří všechny smeknuté klobouky v celém Bádensku-Württembersku. Za svou neustávající práci jdou v experimentu cestování časem hrdě příkladem. Zejména posledně jmenovaný. Opět posouval hranice možností, svých i všech zůstavších party „zvířat“ (z tohoto obratu by měli v Cocoonu velkou radost). Zdatně mu v tom posledních 6 hodin dopomáhal jeho dvorní vizuální kouzelník Ali Demirel, který se v nedělním ránu nejednou vrátil ke svým veleúspěšným kouskům z projektu Making Contact.



Co dodat na závěr? Zřejmě výsledky pokusu... Několikrát bylo na vlastní oči zřejmé, že to jednoduše lze a půjde. Samozřejmě se vyskytly jisté neočekávané anomálie, se kterými je potřeba počítat. Ono porušování časové kontinuity není žádná legrace a je nezbytné dodržovat jasně dané postupy a pravidla. Na Time Warpu, to všem prozatím vychází a když ne, tak se jim vyplácí alespoň o to bojovat. Pokud jste ještě neměli štěstí seznámit se s Time Warp zkušeností, je velmi radno vyzkoušet. Nebudete chtít z rozjetého vlaku vystoupit, stejně jako samotní djs. Jen je potřeba si dát velký pozor, abyste sami sebe nepotkali v jedné ze stageí, jak se zacyklení, s otevřenými ústy, touláte v časoprostoru a divíte se tomu cirkusu okolo sebe. Tentokrát není radno ohrozit vlastní existenci...



Přídavek

A aby toho nebylo málo, smyčku lze uzavřít. Tak třeba na počátku. Kromě Cocoonu se v loňském roce podařilo otevřít příjemnou tradici v podobě warm-upu také přímo v Mannheimu. Přesněji řečeno v sousedním Ludwigshafenu, v klubu Loft. A světe div se, ve stejném složení jako v loňském roce se o něj postarali chlapci od CLR. Byl to letos opravdu warm-up roku 2012? Ať už se naplněný klub pohyboval v časové smyčce stejně jako loopy celý večer v main roomu (T47, Brian Sanhaji, Chris Liebing) nebo za mlhou, která by se dala krájet v kuřácké místnosti (Monoloc a Emerson), byl to bez diskuze velmi vydařený start vydařeného víkendu. Nad ránem zbývala jedna jediná, jednoduchá věc. Dostat se MHD zpátky do současnosti a vystoupit na správné stanici sedmnáctého ročníku festivalu Time Warp. Vlastně osmnáctého. Tedy devatenáctého...

Fotografie poskytli s laskavým svolením Huybert van de Stadt z Photo-Company.nl a Florian Schmitt z Kidkutsmedia.