Graham Coxon z Blur: A+E

Coxon v ráži
S trochou nadsázky se dá říct, že pečlivě hýčkaná sólo kariéra bývalého člena Blur vrcholí teprve po téměř 15 letech, právě na desce A+E. Coxon, který si musel od počátku kariéry s Blur své experimentální úchylky léčit na vlastním labelu Transcopic (do r. 2006), se na aktuální desce nevzdává ničeho zásadního. Naopak. Dovádí své devadesátkové úlety á la Pavement a Sonic Youth k dokonalosti a přidává špetku současných elektronických výstřelků. Je pravda, že se mu to nedaří úplně všude na sto procent, ale špetka dohertyovské drzosti udělala z potencionálně nudných, monotematických tracků zábavnou jízdu. Otvírák Advice je toho perfektním příkladem: rozsekané bicí a Coxonovy cockney výkřiky sice vystačí jen na dvě a půl minuty, ale zanechají po sobě zajímavou pachuť. Skladba City Hall by možná se svým úvodem vyplněným beaty zapadla na desce Ladytron někde do šedivého průměru, doplněná skoro zaoceánskými zvuky saxofonu má ale našlápnuto na něco daleko většího. Přesně v druhé půlce přichází jednoduché kytarové sólo, doplněné atmosférickým syntezátorovým zvukem a celá skladba pak až do konce graduje na zvucích kytar. Vrcholem první půlky desky jsou What´ll It Take a Meet and Drink and Pollinate – jednoduché úderky, které místy připomínají Sonic Youth (začátek MDP) a místy zase v těch divočejších fázích LCD Soundsystem.



Běh jak o život
Nový Coxonův materiál je prostě nahuštěný nejrůznějšími vlivy – jediné místo, kde to snad trošku přehnal je nesympatické boogie ve skladbě Seven Naked Valleys. Jakoby chtěl ze skoro stoner-rockového riffu na předchozí The Truth vytvořit ještě něco velkolepějšího a přitom šlápl o kousek vedle. Nahatá údolí nezní úplně špatně: úvodní saxík jakoby vypadl ze soundtracku k Pulp Fiction a refrén se vrací zpět do nejlepších dob Blur (Coxon zní téměř na chlup stejně jako na hitovce Tender, kterou nazpíval ještě s nenáviděným Albarnem). Running For Your Life a Coxonův falzet, který doprovází snad nejchytlavější motiv celé desky dokazují, že Coxon si dobře pamatuje všechno, čím se spolupodílel na mega úspěchu Blur - předvádí své zlaté kytarové ručičky a jde mu to zatraceně dobře: ať v maximalistické podobě Bah Singer nebo minimalistické variaci na schizofrenii Knife In The Cast. V závěru sice zásadně polevuje, ale vzhledem k tomu, s čím se vytasil v předchozích skoro 50 nahuštěných minutách se Ooh, Yeh Yeh dá brát jako zasloužený brejk. Doufejme, že nebude trvat moc dlouho.