Turing Machine: What is…

8 let
Turing Machine se po dvanácti letech tvorby dopracovali ke zvuku, který se možná tváří až moc aktuálně. I přesto, že si je TM původně přibrali pouze jako výpomoc za nešťastně zesnulého Fuchse, není moc pochyb o tom, že na novém kabátě zanechali stopy Pat Mahoney (LCD Soundsystem) a Brian Chase (Dissapears). Jejich výběr není náhodný – poté, co se v půlce devadesátek rozpadla kapela Pitchblende, ve které Chearno a DeSimon začínali coby artoví punkeři s mnoha přesahy, zrodila se na jiném místě Ameriky Turing Machine – poněkud jiná bestie.


Od debutu, chladného a téměř matematicky přesného alba A New Machine For Living (2000), které vzniklo v nových podmínkách brooklynské scény a za přispění geniálního bubeníka Fuchse, se hudba TM pomalu posouvala ke kulatějším tvarům. Druhá deska Zwei už plynula daleko lépe a dalo se očekávat, že třetí placka bude ještě dynamičtější a svižnější záležitost. Nešťastná nehoda před 3 lety, kdy se mu nepodařil skok ze zaseknutého výtahu do nižšího poschodí, však zastihla Fuchse uprostřed tvůrčího zápalu a na čas přerušila také práce na nové desce. Nešťastná událost paralyzovala nejen kapelu, ale šokovala i široký okruh Fuchsových přátel. Mezi jinými to byl třeba James Murphy, který se těsně po smrti Fuchse nechal slyšet, že to byl jeden z nejlepších bubeníků, jaké kdy potkal (počet kapel na rostru DFA, se kterými Fuchs spolupracoval, se NEdají spočítat na prstech jedné ruky)



Slave to the algorithm
What Is The Meaning of What je po osmi letech, částečně vynucených pitomou náhodou, třetím studiovým albem Turing Machine. Už výše zmíněná jména naznačují, co z bývalých punkerů obrácených na math-rock a momentálně překřtěných na vyznavače beatů zasazených do psychedelické šarády, vypadlo. Dynamická, rychlá, jako proud hodně dravé řeky, What Is… je extrémně mnohovrstevnatá záležitost. Všech sedm tracků jakoby si šáhlo do jiné žánrové oblasti: jsou tam čítankově přesné, dálnicové beaty a la Kraftwerk, hned zpočátku z desky vyhřezne zatraceně mohutná kytarová vlna, která připomíná nejlepší okamžiky Holy Fuck, ale celkově se dá říct, že TM uhranul beat. Do jaké míry to je k dobru věci, je ovšem těžko posoudit.

Už na prvních albem si TM osahali limity žánru, ve kterém se pohybují, ale nezdá se, že by se z toho byli schopni poučit. Většina ze 7 tracků nijak negraduje a spíš se veze s nastaveným rytmem. Říkám si, že tak nějak by mohla vypadat Lindstrømova deska Real Life Is No Cool kdyby mu nebeské vokály nenazpívala Christabelle. Ani party hlas Briana Chase v předposlední If It´s Gone nemá sílu vytrhnout album z podivné, i když hodně dynamické, letargie, kterou pořádně rozmázne až poslední Bovina 2/23/08. Ta patří ke světlým okamžikům celé desky, stejně jako třeba „chill-outové“ kytarové sólo v pravidelně odsýpající Lazy Afternoon of the Jaguar, skoro murphyovský motiv ve Slave to the Algorithm nebo jemné intermezzo Sex Ghost. Bovina se svým noisovým kytarovým závěrem pak vytváří důstojnou tečku za třetí deskou TM, která nikoho za oběžnou dráhu neodpálí, ale určitě potěší všechny netrpělivé TM-kaře. Po 8 letech se konečně dočkali…