Nekonečno: Simon Scott a Loscil

Ambientní večery v rámci Infinity jsou svého druhu smyčkou v čase. Palác Akropolis jako locus delicti se vždy změní k nepoznání: před podiem za sebou deset řad židliček. U baru prázdno nebo pár individuí, kteří působí tak trošku spikleneckým dojmem. Člověk musí být přeci jenom trošku vyšinutý: ne každý dokáže hodinu v kuse poslouchat cvrlikání cvrčků v trávě, prokládané vlnami rozvazbených kytar a plechovými zvuky bicích. A to nejlepší nakonec: když prošvihnete úvodních pět minut koncertu, nic se nestane – čas je na takových akcích jako olej. Teče líně a pomalu.
 
 
Podobně líným způsobem otevřel večer v Paláci Akropolis Simon Scott. Jeho poslední deska s názvem Below Sea Level má přesně ten cover, který u „hudby pro zavřené oči“ potřebujete. Modrá v několika odstínech, bez jasných obrysů a kontur naznačuje, o co půjde. Scott se pustil do prozkoumávání obrovského prostoru ohraničeného jen tu a tam se vyskytujícími melodiemi a nalezenými zvuky a jak na desce, tak na živo mu to jde zatraceně dobře od ruky. Svoji pražskou premiéru doprovodil skvělou, dynamickou projekcí, která během vystoupení pomalu odkrývala původně zahalené tvary. Tak se po několik desítkách minut ze zelené šmouhy vylíhl záběr stébel trávy, jindy zase obrázek lesa. Byly to právě nahrávky zvuků pořízené v přírodě, které udělaly z vystoupení Simona Scotta tak pestrobarevnou záležitost. Jasně, je to nedostatečná náhražka těch pravých zvuků ševelícího lesa a ohýbané trávy, jako téma jednoho pondělního, extrémně mrazivého večera ovšem vynikající.

Po krátké přestávce nastoupil jeden ze zástupců proslulé stáje Kranky, Scott Morgan aka Loscil. Se svým albem A New Demonstration of Thermodynamic Tendencies se chytil u zmiňovaného nakladatelství Kranky (mimo jiné také Stars of the Lid, Lotus Plaza, Lichens a Tim Hecker…) a od té doby vydal několik vydařených desek. Stejně jako Simon Scott, který svoje desky pojímá konceptuálně a roubuje na ně své zájmy o ekologii a umění, i Loscil volí pro jednotlivá díla společné téma – hloubky, dálky a nepředstavitelná síla. Všechno víc než vděčná témata, která si bezesporu zaslouží precizní hudební zpracování.
 
 
Těsně po nástupu Loscila na pódium se toho dost změnilo. Zmizela projekce. Světla zhutněla. Pódium se ponořilo do přítmí, které prosvětloval jen stojící Morgan. Jeho produkce postupem času nabírala kontury experimentální elektroniky bohaté na jemné beaty, spíš než vše prostupujícího a zahlcujího ambientu. Byla to právě přesnost a ostrost zvuků, která významně ovlivnila výsledný dojem z Loscilova vystoupení: zatímco Scott nechával věci plynout a nestaral se o to, že se mu tu a tam řeka vylila z břehů, Loscil si vše pečlivě hlídal a měřil každý milimetr. Závěrečné nadšení publika, které jako by se náhle probudilo ze spánku, zřejmě vypovídalo o něčem jiném. Jenže, já se rád koupu. Na jaře, když je řeka ještě pěkně kalná a nezná žádné hranice.