Astronautalis: Make cool shit happen!

Leckterá by mu padla k nohám a on to o sobě moc dobře ví. Proto jsem se trochu obávala, že víc než pořádná hudební nálož nás čeká povrchní předvádění, frajeřinky a prázdná gesta. Ale to jsem se teda sakra pletla. Už s první skladbou This Is Our Science z eponymní desky z roku 2011 začal Astronautalis na podiu tak hrozně pařit, že mi přišlo až neuvěřitelné, že by to fakt mohl v takovém tempu udržet až do konce. Chrlil rýmy, diktoval, až z něj stříkaly kapičky potu všude okolo. Následovala skladba Dimitri Mendeleev, Andy se sotva stíhal nadechovat, aby to na nás všechno vysypal.

Není to ale samotná hudba, která dělá Astrovo vystoupení tak nezapomenutelné. Ještě jsem se asi na koncertě nesetkala se zpěvákem podobného charismatu. Andy by vlastně asi ani nemusel zpívat. Ani rapovat. Mohl by si klidně stoupnout před mikrofon a dvě hodiny bavit publikum svými průpovídkami. Je to prostě vynikající řečník a my se chechtali snad mezi každou skladbou.

Jako další nám naservíroval jednu ze svých nejpovedenějších skladeb vůbec – The River, The Woods, která otevírá už zmiňované poslední album. „O ou“ zpívali jsme sborově. Já vlastně hiphop vůbec neposlouchám. Astronautalis, to je ale jiná liga. Rapované pasáže prokládá zpěvem, riffy jsou chytlavé jak neštovice a my se hromadně a dobrovolně necháváme nakazit.

„Follow me tonight, I’ll show what‘s it like to be alive.“

Oddanost už je zajištěna, je tedy na čase proložit divokou jízdu nějakým dojákem. Nasazuje Measure the Globe. Trochu mě mrzí, že sebou Astronauťák nemá taky nějakého klavíristu, tohle je asi jediná písnička, která na albu zní líp než na živo a to jedině kvůli tomu klavíru.

Přestože je album This is Our Science jednoznačně to nejlepší, čeho jsme se od tohohle týpka z Floridy zatím dočkali, i ve starších deskách se najdou zahrátíhodné pecky. Například The Wondersmith And His Sons z předposledního alba Pomegranate z roku 2008, při které zahltil naše uši nekompromisními beaty a lahodnou bluesovou kytarou.

Andy často vzpomínal na svoje minulé koncerty v České republice, kterých byly už desítky. Od roku 2009 se do Prahy vrací pravidelně, až doteď však vždycky jen do klubu 007. „This is the biggest club I have ever headlined and you are part of it!“ zářil štěstím od ucha k uchu. Naléhavá Thomas Jefferson a spojení bylo dokonalé, vděk na obou stranách naprosto upřímný a basy kulervoucí.

Podle Andyho, si lidé často stěžujou, že se v jejich městě nic zajímavýho neděje. „Vezměte to do svých rukou!“ radil. „MAKE COOL SHIT HAPPEN!“ vtloukal nám do hlavy a svoje slova zpečetil skladbou Life the Curse. Na naše zdraví si připil Jamesonem rovnou z flašky a nezapomněl napojit i svého kytaristu.

Midday Moon na albu není nijak výrazná skladba. Astronautalis ji na živo dokázal přeměnit v jeden z naprostých vrcholů večera. Teď už skákali úplně všichni. Další, čím je ještě populární, jsou jeho freestyly. Jako na každém koncertě i v Lucerna Music Baru nechal fanoušky vybrat několik témat. Z výrazů: butterfly, dirty socks, madhouse, awesome tattoos, very romantic story a amarouny předvedl neuvěřitelnou pětiminutovou improvizaci s rýmy, které dávaly smysl a obsahovaly správně vysoký podíl slova „fucking“. Vyvrcholením večera byla dvojice skladeb Secrets on Our Lips a pak starší Trouble Hunters, ve které jeden z fanoušků vyběhl na podium, popadl Astronautalise, hodil si ho přes rameno a odnesl ho do publika, kde pak Andy uprostřed kotlícího davu a vůbec nevyvedený z míry pokračoval v diktátu. Bubeník do toho třískal, že jsem čekala, kdy ten kopák prokopne.

Na páté album The Four Fists prý nebudeme muset čekat moc dlouho. V Lucerna Music Baru jsme jako ochutnávku vyslechli dvě připravované skladby a upřímně můžu říct, že se máme na co těšit. Per aspera ad astra – Astronautalis vážně míří ke hvězdám!

A teď si představte ten závěr jako z filmu: venku strašně leje, nad hlavou blesky, hromy duní, nikde nikdo. Zplihlé vlasy, totálně promočená si zapálím a všechno je mi jedno. Astronautalis mě nakazil tím raperským „I don’t give a fuck.“  A do toho zní „just staying the same, just staying the same, without you.“

No a tak to fakt bylo.