Pošahané bulvy: Residents slaví 40 let

The Residents slaví 40 let na hudební scéně, což je samo o sobě malým zázrakem. Z projektu, který měl zůstat nejen anonymní, ale měl hlavně neúnavně tlačit káru experimentu, se během čtyř dekád stal nepřehlédnutelný kulturně-politický fenomén (video- a tape art, kritika konzumní spotřeby). Z nespočtu desek, které tu víc, tu méně ohýbaly zažité hudební koncepty, působí i po více než 30 letech nejbizarněji a nejúchvatněji zároveň deska Eskimo (která málem nevyšla). Příběh z věčně zmrzlé krajiny za polárním kruhem, líčící fiktivní osudy Inuitů, je krásným experimentem a hudební pohádkou s hororovými prvky zároveň. Lovci, mroži, mráz, zasvěcovací rituály a řev Angakoka. Nebudu zakrývat, že jsem se do téhle „divné“ kapely zamiloval právě díky tomuto albu (a ostatním jsem už moc nedal).
 
 
Je nutné dodat, že Praha, potažmo ČR, má u slavných anonymů výsadné postavení: The Residents tu vystupovali hned několikrát a vedle odehraných koncertů, které pokaždé působily jako zjevení, došlo i na intenzivní spolupráci s domácími Už jsme doma. Pražská a olomoucká oslava 40. narozenin tak byla nabíledni: koncert byl jako obvykle vystaven kolem jednoho tématu – pro tentokrát pódium na téměř 2 hodiny ovládlo zhudebněné vyprávění úseků z dlouhé historie The Residents a obrovské nafoukliny sněhuláka a Santa Clause.
 
Ještě než se dvojice zdredovaných svářečů a Randy schovaný za maskou křehkého starce dostavila na podium, přitápělo se pod „Wonder of Weird“ kotlem odpovídajícím palivem: zvuky didgerodoo a potemnělá elektronika byly vlastně malým/velkým warm up před náloží, která měla vybuchnout jen o pár minut později.
 
 
Residents si v rámci narozeninového turné a koncertu v Akropoli pohrávali s vlastní historií a reprodukovali skladby, které měly v jejich hudebním vývoji důležité místo. Zazněla tak skladba Santa Dog, která se pokládá za oficiální počátek residentské kariéry, ale také Picnic in the Jungle nebo The Man in the Dark Sedan, která zase připomněla úmrtí významného člena Snakefingera (Phil Lithman).

Jak už to tak na stará kolena bývá, vzpomínání doprovázela nejedna zatlačená slza. Randy se ale vedle do hloubky prožívaného smutku dokázal i radovat. Na přetřes tak přišly opulentní sexuální avantýry v back stage manifestované umělým dildem v Randyho nohavici, vydělané dolary, ale i "radostné"osobní příběhy okořeněné velkou dávkou ironie. Vystoupení Residents bylo jako na houpačce: jepičí příběhy z kuchyně Residents se střídaly se skladbami, které působily ten večer obzvlášť ujetě. Randy si nechával záležet na tom, aby jeho projev působil co nejvyšinutěji: někdy jsem měl pocit, že skřeky, grimasy, deformace hlasu a vůbec výlety do hudebního zásvětí už dlouho nevydržím. Částečnou záchranou před propadem do temnoty byly geniální kytarové výlety Chucka a Randyho metamorfózy: amorfního a notně výstředního skřeta na  podiu během sekund střídal osamělý stařec, kterému se senilně stýská po jeho domácím mazlíčkovi jménem Maurice. A právě rychlost a intenzita, s jakou Residents dokáží do svých příběhů zatáhnout i publikum, dělá z koncertů téhle kapely tak specifický a ojedinělý zážitek.

Závěr, jako vždy u Residents, patřil mistrům: důchodcovskému škarohlídství, které crčelo z vyprávěných příběhů, nakonec odzvonilo v okamžiku, kdy se na místě vyfouklého Santa Clause vztyčila obrovská figura s „residentskou bulvou místo“ hlavy. Za doprovodu hymny Auld Lang Syne (česky Valčík na rozloučenou, pozn. red.) a s pohledem upřeným na nejznámější symbol kapely se Residents velkolepě rozloučili se 40 lety svojí existence.
 
PS: zmiňovat v reportu publikum má smysl jen málokdy: většinou počítáte, že na koncert dorazí ti, které kapela zajímá…bohužel, výjimka potvrzuje pravidlo a na každých 300 fanoušků připadá minimálně jeden idiot – nejinak tomu bylo v případě koncertu Residents. Vpravo dole, přímo u pódia. Nezbývá než věřit, že zlo bude po zásluze potrestáno.