Reportáž z Bohemian Like You s Fuck Buttons

Fuck Buttons do Prahy přijeli s arzenálem nové desky Slow Focus, která se od předchozích dvou alb výrazně posunula. Zatímco Street Horrrsing (2008) zapadala do vlny šílených hrátek se znásilněnými zvuky, Tarot Sport (2010) byla na poměry FB výrazně „libozvučnější“ a tanečnější. Nový materiál, se kterým přišlo britské duo na desce Slow Focus, je opět krokem úplně někam jinam: kupodivu, a bohudíky za to, na živo zní parta zvukových teroristů stále neuvěřitelně intenzivně.

Knoflíková válka
Ještě předtím, než Power a Hung otevřeli set táhlým fialovým dronem, rozehřál publikum svým smyčcovým noise-ambientem Zan Lyons. Kombinace laptopu a zefektovaných houslí byla ideálním rozehřívacím kolem pro frontální útok Fuck Buttons. Ten začal skladbou Brainfreeze z nové desky. Precizní, tempo udávající beat, obrovské zvukové plochy a do toho zdeformovaný Hungův hlas, znějící jako hlasy sirén na otevřeném moři… ideální zasvěcovací rituál pro hodinu a půl trvající sonický trip. Ten byl vlastně „totálním“ zážitkem – mezi jednotlivými tracky se vešly jen minimální přestávky, světla pak masírovala retinu v pravidelných intervalech a doplňovala už tak intenzivní prožitek.

Hrálo se hlavně z posledních dvou desek, k rané tvorbě odkazovala jen skladba Colours Move, která v krystalicky čistém setu působila ale cizím dojmem. Benjamin Power se na jejím začátku přestěhoval za perkuse, aby se na pár minut stal šamanem, ale i tak bylo jasné, že Fuck Buttons už dávno nejsou „apokalyptické vokály a vyhřezlá střeva bubnu z pračky“. Měl jsem při jejím provedení silný pocit, jakoby tuhle skladbu duo Hung-Power dávno svým širokým záběrem přerostli. Colours Move tak byla jen malou náplastí na bolístky těch, kteří toužili po noisových ódách z debutu Street Horrsing a třeba taky po větší dávce zmučených vokálů. Ty se až na výjimky (Brainfreeze) z repertoáru FB úplně vytratily, což je s ohledem na nově šlapané (klubové) cesty pochopitelné. Jak se cítí kdysi uhranutí fanoušci je druhá věc…

Óda na hluk
Na druhou stranu, je potřeba přiznat, že ani jedna z obav, jak bude Slow Focus vypadat v živém provedení nevyšla – například taková The Red Wing se představila v plné, zářivé kráse. Mnohovrstevnatý odkaz na zlatá devadesátá (a podobně laděnou „bratrskou“ dvojici), chameleón, který svůj barevný arzenál opravdu dokáže předvést jen face-to-face. Z původního, pro mě osobně odpudivého úvodu, se v MeetFactory vyklubala úchvatná psychedelická kráska – jedna z věcí, které pomáhají Fuck Buttons udržet si „ksicht“ je právě tohle mistrovské umění klást na sebe jednu vrstvu za druhou a budovat obrovské zvukové chrámy. Ať je to kosmické bublání v Surf Solar nebo tektonické pohyby hudebních desek v Olympians, při poslechu Fuck Buttons jsem měl pocit, že v každém okamžiku jsem tak nějak blíž pravdě – schopnost tohohle dua vyčistit skrze zvukové vlny hlavy svých fanoušků od mentálního smetí je tím, co na něm nepřestane přitahovat…a uvádět v trans, nutno dodat (přední řady zcela právem patřily těm, kteří se nebáli nechat zvukem a repeticí pohltit úplně).

Jak už jsem předznamenal, téhle hlukové meditaci by prospěla vydatnější příprava a mírnější dojezd (namísto vidiny pracovního pondělí), ale i tak: díky, brány vnímány vyčištěny dokonale.