Les Cór de la Plana - Marseillský taneček v Akropoli

Přiznám, že kdybych si je dopředu dopředu pustil, nešel bych. Prostě by mě to nezaujalo. Řekl bych si asi, no jo, další etno, world music, která je zajímavá, když jste žena v přechodu, sbírající indiánská ponča a navštěvující hodiny Jógy s fotkou Dalajlámy ve faitrade peněžence. A to je právě to. Ty naše představ o tom, že něco je takové a takové, tyhle představy nás vždycky doběhnou a je to tak dobře, protože se můžeme poučit. Přiznám se, že jsem nečetl ani promo, protože kdybych si přečetl tohle:

“Tamburíny, tleskání, dupot a šest mužských hlasů – to jsou marseillští Lo Cór de la Plana.” Došlo by mi, že to bude o chlápcích, kteří stojí s tamburínami na podiu, nakrucují se a vydávají hrdelní zpěvy jako v nějakém naučném filmu National Geographic z odlehlých oblastí světa, který má zachránit mizející kulturní dědictví… no řekněte, neděsí vás ta představa? Jenže pak jsem vstoupil do potemnělého sálu, kde už bylo na podiu nastoupeno pět chlapů s tamburínami a vyluzovali zvuky. Došel jsem si pro pivo a začal poslouchat, abych po chvilce zjistil, že je to vlastně vynikající! Písně měly nádhernou gradaci, tranzovní rytmy, polyfonní zpěv měl velkou sílu a pětice potetovaných francouzů v džínsech působila uvolněně a hravě. Většina písní končila grandiozními finále, které vyloženě nutily do tance. Prořídlé publikum sice neprojevovalo moc chuti točit se v kole, ale na některých jednotlivcích bylo vidět, jak to s nimi “cuká” a tak vlastně bylo úplně přirozený, když se na vyzvání z pódia utvořil kruh tanečníků držících se za ruce, točících se v kole do nesmírně dlouhé tranzovní písně, jejíž gradace nebrala konce.

A abyste věděli, že redaktoři taky věčně nepostávají v koutku a nepřemýšlí o svých budoucích reportech, taky jsem se do toho tančícího kruhu zapojil a mělo to tařka rituální sílu. Když jsem pak zadýchanej z kruhu vypadl, následovala čistá radost a uvolnění.

Pro představu, na tomto videu je stejná píseň v čase 3.14 a davy rozjuchaných, radostných tanečníků:
 
Přestože textům nemohl nikdo rozumět, kapelník Manu Theron občas k některým písním podával vysvětlení svou velmi legrační francouzkou angličtinou, které jsem ovšem nedokázal porozumět. Snad jen, když mluvil o písni marseillských banditů, kterou si chlapi zazpívali vsedě, s nohami spuštěnými přes podium k tanečnímu parketu, tváří v tvář publiku. A bylo to pořád silné, i když odložili tamburíny a věnovali se čistě polyfonnímu zpěvu, kdy každý hlas je samostatně veden svou vlastní cestou a všechny se různě střetávají, prolínají a vzlínají, bylo to silné.

A teď mě omluvte, musím jít nakoupit nějaké faitrade pončo.

A pusťte si, jak to chlapi umí rozjet i v hospodě :