FAMU na prodej!

Existuje ještě něco z české kinematografie, co by se dalo zprivatizovat? Možná je to po šestnácti letech marné tázání, ale čeští politici od prezidenta přes ministra kultury až po zemdlelé poslance nám vzkázali, že bychom se měli po něčem takovém poohlédnout a zařídit se pro sebe. Že na český film jakožto kulturní statek definitivně kašlou.

Zůstane naší hanbou, že jsme se jako filmová obec nedokázali v roce 1990 zachovat racionálně a udržet při životě to, co bylo v našem filmovnictví životaschopné. Pak už to šlo rána za ránou, privatizovalo se, majetek materiální i duševní povahy se šantročil a rozum dostával většinou na frak. Kinematografii jako systém, jako odvětví na pomezí průmyslu a umění, jsme si rozkulačili. Vědomí kontinuity české národní kinematografie se vytratilo – a na věnec mu napsali, že čeští filmaři se mají starat sami o sebe stejně jako výrobci štětek. Nic proti štětkářům, ale ten vzkaz byl smrtící.

Každý úspěch českého filmu v cizině, každé ocenění na festivalech, každá slušná zahraniční zakázka v Čechách, to vše se dalo použít jako argumenty pro tvrzení: no vidíte, vždyť se točí, co byste ještě chtěli? Starejte se a budete vydělávat, vždyť filmaři byli vždycky bohatí…Pokud se film prezentuje jako součást zábavního průmyslu, pak se není co divit, že takový kalkul s podprahovou závistí vyšel. Film obvykle nevzniká v rukou umělce uzavřeného v ateliéru. Film potřebuje také štáb spolupracovníků a velké finanční prostředky – ale to ho přece nediskvalifikuje jako umělecké dílo! Parazitováním na filmu se dnes uživí kdejaký podvodník vydávající se za producenta – ale ani to přece nediskvalifikuje film jako umění!
V dnešních podmínkách otevřeného trhu je stále těžší uhájit existenci filmové tvorby, která není závislá na investorech a distributorech, kteří ovlivňují styl filmů a manipulují vkus filmařů i diváků. To je zkušenost, kterou kinematografie zakouší už nějakých sedmdesát let a slouží ke cti prvorepublikového Československa, že se snažilo nejen vytvářet bariéry vůči zahraničním, zejména americkým filmů, ale hlavně že vytvářelo systém podpory filmům, které nebyly natáčeny výhradně kvůli kasovnímu úspěchu. Tehdy se tomu říkalo „kulturní film“, dnes by tohle označení nikdo marketingově nepoužil, ale státní podpora pro filmovou tvorbu je dnes ještě naléhavěji nutná než ve třicátých letech. Už dávno všichni kultivovaní diváci, tvůrci, producenti, ba i politici vědí, že filmové dílo není komodita jako jakákoliv jiná. Filmové dílo vzniká v podmínkách filmové výroby, ale je výsledkem tvůrčího procesu, nikoliv jen výrobního. Tvorba není ovládána zákony trhu, ale silou – či slabostí – talentu. A na ten se přece tržní mechanismy nevztahují.

Zrovna dnes, když naši studenti vyráběli transparenty, jimiž se budova školy nabízí k prodeji, navštívila nás delegace čínských filmařů. Ptali se mě, diplomaticky, na Kafku, Kunderu a Havla. Pak je ale hlavně zajímalo, jaký je názor FAMU na dnešní rozpor mezi filmovou tvorbou a filmovým průmyslem a kterým z těchto směrů své studenty vedeme. Ujistil jsem je, že FAMU nemá „názor“, který by ji reprezentoval, nicméně že právě touhle rozložení sil vnímáme a sami i se studenty jej řešíme dnes a denně, přímo nebo nepřímo. Nevím, jestli jim byl úplně jasný náš aktuální problém, že ti, kdo nás mají reprezentovat, nás opět podfoukli. Jisté však je, že jsme se shodli na tom, že rozdíl mezi filmovou výrobou a filmovou tvorbou existuje, dokonce i na tom, že právě tvorba je to, co udržuje kontinuitu filmu jako uměleckého druhu.


Michal Bregant
Děkan FAMU

Více k protestní akci na FAMU.cz