Osudová Agnes Obel

Když jsem vpadla do sálu, všichni již byli usazeni na svých místech a bedlivě sledovali Kanaďanku Erin Lang aka Feral & Stray kterak trsátkem rozeznívá struny autoharfy. Velmi jsem litovala, že jsem dorazila až na konec jejího krátkého vystoupení, protože to co se jí z pod rukou a z úst linulo, byly nádherné balady. Erin a Agnes si během celého večer navzájem skládaly poklony a bylo jasné, že výběr supportu byl pro turné velmi promyšlený.

Již s prvními údery do kláves klavíru bylo jasné, že čtvrteční večer nebude vůbec obyčejný a to se jenom potvrdilo, když se sálem po dlouhém úvodu v podobě skladby „Louretta“ rozezněl Agnesiný hlas v plynule navázané „Philharmonics“. A konečně se přidaly i violoncellistka Anne Müller a houslistka Mika Posen. Jejich vokály perfektně ladily. Podium osvětlovaly jen tři malé lucerničky, jedna pro každou hudebnici a atmosféra byla dokonale intimní.
 
Violoncello často obstarávalo basové linky, až se dech tajil a housle chvílemi plakaly, chvílemi cirkusově koketovaly. Po pohádkově hravé „Beast“ bylo na čase ukázat také něco z nového alba Aventine a zazněla tedy „Fuel on Fire“. Následoval ale rychlý návrat k debutovému albu Philharmonics a skladbě „On Powdered Ground“, která se od verze na desce lišila, jak jen to bylo možné. Důraznější, napínavější a žalostnější než bychom čekali, byla dovedena do naprosté krajnosti. Byla to taková hudební nepříčetnost, až mi šel mráz po zádech. A že jsem nebyla sama, doložil následný bouřlivý potlesk.

Večer utíkal rychleji než by si kdokoliv přál. Veselejší polohy milého a jednoduchého klavírního popu trochu připomínaly Lemolo, odlišovaly se ale severskou křehkostí. První tři tóny další skladby a v publiku se to nedočkavě zachvělo. Všichni hned poznali, že konečně přišel na řadu nejstarší a nejznámější singl „Riverside“. Agnes zvolila aranži pomalejší, protáhlejší a tišší.

Jak příjemné bylo překvapení, když se k vytleskanému přídavku připojila i Feral & Stray s elektrickou kytarou a společně předvedly „Brother Sparrow”. Výběr další skladby nechala Agnes na publiku. Někdo pohotově zakřičel „Just So” a tak se tak stalo. Do desáté hodiny ještě zbývalo pár minut a tak si publikum neodbytně vyřvalo další přídavek. Již sama tedy Agnes stanula znovu před námi a rozloučila se jemňoučkou „Smoke & Mirrors“.

Agnes s publikem laškovala - od vážného k hravému, od staré desky k nové a dosáhla tak dokonalé vyváženosti koncertu. Ani Anne a Mika nehrály v pozadí. Naopak, prostoru samostatně excelovat měly dostatek a rozhodně nebyly schované za Agnesiným charismatem. Tři Grácie. Bohyně půvabu a krásy. Osudové ženy.