Frost jako tlesknutí jednou rukou…

Freneticky aktivní Frost má svoje aktivity rozprostřeny zeširoka: v pondělí (26. 5.) mu vyšla nová deska AURORA, kterou nahrával v Africe, dělá do soundtracků a draftuje muzikanty z ještě proslulejších partiček – to poslední je přitom ta nejzásadnější informace. V pražské MeetFactory totiž došlo k něčemu, čemu se v jiných případech říká symbióza. Po zážitku vrcholné kakofonie v podání Frost + Ismaily + Fox tohle slovo ovšem nemůžete vypustit z úst, protože navozuje dojem spolupráce a dokonce jakési harmonie… kratičký úsek, ve kterém byste mohli zavřít oči a pohupovat hlavou.

Zapomeňte na to!

Jak už bylo řečeno, Frost se na AURORU vybavil těžkotonážními bateriemi bicích. Ty více méně určovaly tempo/zběsilost/hypnotičnost koncertu, ve kterém australský elektronický experimentátor sehrál roli dirigenta (bez urážky a s odpovídající frizúrou). Z úvodního, postupně gradovaného tracku Flex nemuselo být ještě úplně jasné, co přijde, ale čím šel Frost hlouběji, tím nabíral set na gradaci. V okamžiku, kdy došlo na Single Point of Blinding Light, s frenetickými bicími a stroboskopy bombardujícími zpola zaplněnou MeetFactory nebo luminiscenční Diphenyl Oxalate bylo vymalováno – stejně jako minule jsem se posadil a zavřel oči (kolem proklusal Venter). Když jsem je postupně otvíral, hlavy, co ještě před chvílí kvitovaly nastavené tempo, zkameněly – a já se vzápětí divil, čemu všichni tak zběsile aplaudují.
 
Hlasům, za kterými když se ohlédnu, tak nevidím ani jedny ústa? Vřeštění, které vychází z tmavého koutu, kde se usadila jen bodavým světlem vyděšená tma? Cinkání mincí u baru, zejícímu prázdnotou?

Nevím.