Rock For People s rekordní návštěvností

Začaly letní prázdniny, jejichž první týden se pro mnoho z nás nesl ve znamení jednoho z největších a nejznámějších českých festivalů – Rock For People 2006. Již dvanáctý ročník hudebního festivalu se konal na notoricky známém místě v areálu Na Kutilce v Českém Brodě.


Oficiální začátek byl datován na 4. července, ovšem pořadatelé připravili v pondělí 3. července takzvaný Večírek pro nedočkavé. Já jsem neměla možnost nultý den festivalu navštívit, podle mých informací však návštěvníky nejvíce uchvátil koncert seskupení L´libjekovid, pod kterým se skrývala kapela Divokej Bill.

Druhý den k večeru jsem se konečně vydala na cestu do Českého Brodu – využila jsem služeb jednoho z partnerů festivalu Českých drah, které poskytly spoje z Prahy do Českého Brodu v půlhodinových intervalech. Můj jediný záměr byl stihnout koncert Francouze Manu Chaa. K večeru jsem se po delší tůře městem dostala do areálu a narazila hned na první nedostatek festivalu – neskutečná fronta na lístky. Postavit u vstupu do areálu 3 malé budky coby prodejny lístků pro zhruba 18000 návštěvníků a k tomu jednu budku zavřít nebyl nejchytřejší nápad. Mačkat se ve frontě zrovna když začínalo vystoupení Manu Chaa byl pro nás pochopitelně velice frustrující zážitek :-) A aby toho nebylo málo – jakmile jsme se dostali (asi po hodině a půl) k okénku, nad kterým visela cedule jasně označující výdej akreditací a fotopasů, bylo nám oznámeno, že musíme vystát další frontu k dalšímu okénku. Je jasné, že nám to zkazilo náladu, ovšem po vstupu do areálu jsme zapomněli na nepříjemnosti a vydali se vstříc Field Stage, kde už byl koncert Manu Chaa v plném proudu. Musím konstatovat, že tolik lidí jsem ještě nikdy na žádném festivalu neviděla.


Neměla jsem šanci dostat se k místu, odkud bych dobře viděla na pódium, musela jsem se tedy spokojit pouze se sledováním videoprojekce. Chytlavé songy rozmanitých žánrů by nenechaly v klidu snad ani mrtvého. Areálem se nesla veselá španělskoamerická salsa, reggae, ska či francouzský šanson a to vše provázené texty ve španělštině, francouštině, angličtině a dokonce i v arabštině. Jose-Manuel Thomas Arthur Chao a jeho kapela své fanoušky opravdu nešetřili a téměř bez přestávky hráli hit za hitem a svým bláznivým tancem po pódiu uváděli už tak dost rozohněné publikum do maximálního varu. Po koncertě jsme neodolali potřebě dostat do těla nějaké tekutiny a dopřáli si vychlazený zlatavý mok značky Gambrinus za velmi příjemných 26Kč. Pivo bylo na festivalu vůbec nejvíce požadovaným pitím, protože postupně se u stánků tvořily velké fronty a obsluha měla co dělat, aby stíhala piva točit. Po Manu Chaovi se na pódiu objevila pražská kapela United Flavour. Přívlastek pražská patří spíše do uvozovek, protože zpěvačka Carmen je ze Španělska, baskytarista Djei z Pobřeží Slonoviny, bubeník Jaro a perkusák Standa z Čech a klávesista Velocity a Split jsou ze Slovenska. Kapela předvedla podobně strhující show jako Manu Chao, jejich dancehall s příchutí soulu, r´n´b a latina skvěle doplňoval rapper Big Dawg Henry D ze Zambie. Měla jsem možnost shlédnout koncert z příjemného prostředí backstage, takže je jasné, že jsem si to užila mnohem víc než Manu Chaa sledovaného z plazmy. Tancujících lidí stále přibývalo a kapela to na pódiu opravdu perfektně rozjela. Jejich vystoupení skončilo zhruba půl hodiny po půlnoci a my se vydali na zpáteční vlak do Prahy, ačkoliv na Global Stagei začínal zrovna hrát Gilles Peterson z Velké Británie.


České dráhy, které jsme zpočátku opěvovali z důvodu perfektních spojů, jsme tu noc začali opět proklínat, protože v jízdním řádu sice byly uvedeny vlaky jezdící z Českého Brodu do Prahy celou noc v hodinovém intervalu, ovšem realita byla poněkud jiná. Nocleh na lavičce na českobrodském nádraží nás přiváděl k sebevražedným sklonům, nicméně ve zdraví jsme přežili a kolem šesté hodiny ranní jsme se ocitli v teple našich domovů.


Druhý den festivalu jsme nelenili a do areálu vstoupili kolem druhé hodiny odpolední. Vzhledem k nesnesitelnému vedru jsme se postavili do fronty na pivo a já si všimla množství doprovodných programů, které se na festivalech jen tak nevidí. Stolní fotbálek, soutěž o bečku piva spočívající v rekordu udržení se na obří točící se plechovce (rodeo), skákání z trampolíny v obleku ze suchých zipů a snaha přilepit se na stěnu (moucha), vodní fotbal, zápasy „Gladiátor-sraž ho!“ a podobně.


Komu se nechtělo věnovat sportovním aktivitám, mohl si jít číst do čítárny časopisu Filter, zahrát si po síti hry nebo se jen tak připojit k internetu a serfovat. Ti z nás, kteří si vzali víc peněz, mohli vesele utrácet ve stáncích s oblečením, muzikou, módními doplňky a dalšími předměty. Návštěvníci si tedy rozhodně nemohli stěžovat na nedostatek zábavy. Po hodině doprovodného programu jsme šli na Stadium Stage na koncert belgických Malibu Stacy. Pro mě naprosto neznámá kapela, jejíž kytarové songy se mi od začátku zalíbily a nemohu opomenout dobře vypadající členy kapely :-)) Některé skladby zazněly i v docela netradiční němčině a podle počtu lidí, kteří se na koncert přišli podívat si dovoluji podotknout, že Malibu Stacy opravdu zabodovali. Po jejich koncertě jsem se přesunula na Field Stage na koncert londýnských Deadline, na které jsem se opravdu velice těšila. Kapela nezklamala, jejich našláplý rytmický punk uvedl publikum i přes tropické teploty do kotle a tento stav udržovali po celou dobu koncertu. Krásná zpěvačka Liz svým tancem a zvučným hlasem lehce zastiňovala ostatní členy kapely, ale rozhodně je však neodsunula na druhou kolej. Z jejich koncertu byli všichni příznivci nadšení a já jsem si šla hned koupit do stánku jejich tílko v růžové barvě, která v kombinaci s bílými nápisy názvu kapely a jmen členů vypadá poněkud komicky :-) Ani nevím z jakého důvodu jsme šli na koncert Gáby Al Dháby – nejsem příznivcem Superstar a Gábě i Anetě Langerové jsem se na Rock For People chtěla obrovským obloukem vyhnout, ovšem nepovedlo se :-) Ač nerada, přiznám se, že se mi koncert Gáby líbil, s výjimkou prapodivných komentářů zpěvačky mezi skladbami. Viděla jsem i vystoupení Anety Langerové, která toho pro změnu moc nenamluvila a pokud bych měla obě slečny porovnat, líbilo se mi více vystoupení Gáby. Pravdou je, že živá vystoupení na mě zapůsobila mnohem více než songy hrané v rádiích, takže před oběma zpěvačkami smekám klobouk a musím přiznat, že moje odsuzování všech účastníků Superstar nebylo zrovna nejchytřejším tahem :-) Byla jsem se podívat také na Global Station, kterou jsem za celý festival ještě nenavštívila. Příjemná chill-outová muzika poskytovala odpočinek všem uším, které unavil našláplý hardcore z hlavních stageí a pobyt tam velice zpříjemňovaly dvě japonské dívčiny v kimonech a dva Afričané v jejich typických oděvech.


Byli to skutečně velice milí lidé, kteří nám poskytli informace o programu a dělali nám příjemnou společnost :-) Z Global Station jsme šli na Field Stage na koncert amerických Madball, jejichž tvrdou hudbu jsem nebyla schopná pobrat, i když jsem na koncertě vydržela téměr do jeho poloviny. Raději jsem se přesunula k již zmíněné Anetě Langerové. Po Anetě jsem poprvé zavítala do Mattoni Music Zone a nemohla jsem se dočkat, až uvidím živé vystoupení charismatického a velice oblíbeného Jiřího Schmitzera. Jaké bylo moje zklamání, když jsem se do narvaného stanu vůbec nedostala a neměla jsem možnost si koncert ani poslechnout, protože venku Schmitzerův zpěv a hraní na kytaru přehlušila hudba z vedlejší stage. Smutek jsem šla zapít 70% Stark rumem, který byl k prodeji coby novinka na trhu s colou a s již lepší náladou jsem s předstihem napochodovala do přední řady Field Stage na Fun Lovin´Criminals. Co bych mohla k vystoupení americké trojice „kriminálníků milujících zábavu“ říct?? Tihle chlapíci nemají zapotřebí předvádět bláznivou show a ani se nemusejí příliš namáhat, aby se publikum dobře bavilo. Jejich songy zavánějící elektronickou taneční hudbou, hiphopem, blues a funky v doprovodu příjemného hlasu věčně usměvavého zpěváka s cigaretou v ruce, mi několikanásobně vynahradily promeškaný koncert Jiřího Schmitzera. Výborně jsem se bavila a z mého pohledu jsou Fun Lovin´Criminals, co se zážitku z vystoupení týče, na stejné úrovni jako Manu Chao ... zkrátka nezapomenutelní. Po nich jsem si v davu lidí příjemně zatancovala v rytmu jamajského ska spojeného s jazzem a swingem v podání americké kapely New York Ska Ensamble, kteří pro mne byli také do úterní noci naprosto neznámí a zalíbili se mi natolik, že jsem si hned pořídila jejich cd. Pokud rádi tancujete a bavíte se ve společnosti příjemné kapely, neváhejte vyzkoušet New York Ska Ensamble.


Poslední kapelou vystupující v úterý byli Skyline. Kapelu asi nemusím nijak představovat, po úvodní znělce s Dallasu zpěvačka Jitka a Mcs koncert perfektně rozproudili, hráli převážně hity ze staršího alba Urbanica, ale občas zazněly i songy z nedávno vydaného Virginplatonicpanic. Po Skyline jsme si šli poslechnout na Global Station dje Aphrodite, ale nedostali jsme se vůbec do stanu – security zavřeli vchod a z důvodu přeplněné kapacity nepouštěli další lidi dovnitř.

Považuju to za obrovské mínus – skončit s vystoupeními na všech stageích ve stejnou dobu a nechat v provozu jen tu nejmenší, kam se logicky všichni k ránu nahrnou. Vznikly tam velké nepříjemnosti mezi návštěvníky a security, kteří byli hodně nepříjemní a to je další mínus, které mi kazí celkový dojem z festivalu. Pokud security nejsou schopní pracovat na festivalu v dobré náladě, jsou sprostí a dokonce slovně i fyzicky napadají návštěvníky, měli by příště raději zůstat doma ... Do stanu jsme se ani po hodině čekání nedostali, uvelebili jsme se tedy v čajovně a při poslechu výborného setu dje Aphrodite jsme hodnotili druhý den festivalu.

Třetí a zároveň závěrečný den jsme již neměli sílu absolvovat, ale už teď víme, že příští rok si festival dáme znova a to od začátku do konce včetně Večírku pro nedočkavé.