Jak se vaří Lunchmeat?

Jelikož se festival odehraje už v pátek, 23. října, sešli jsme se s pořadatelem Jakubem Peškem. V příjemné kavárně mamacoffee jsme si povídali o vizích, anebo třeba také o tom, jak se člověk dostane od ekonomie k umění.

Ahoj Jakube, přejdu rovnou k věci - kde se vzala původní myšlenka stvořit festival propojující zvuk s estetickou stránkou?
Na začátku byla osobní láska k těmto dvěma médiím – ke zvuku a obrazu. Hudbu jsem poslouchal vždycky a pak jsem se dostal k experimentálnějším projektům, což v České republice nebylo úplně jednoduché. Časem jsem se začal zajímat o pohyblivý obraz, dělal jsem kameramana, začal animovat.



Navštívil jsem německý festival Pictoplasma, který se zabývá charakter designem. V praxi to jsou mluvící postavičky – od zajíčků po marťánky. Ten festival je plný přednášek, workshopů, filmových projekcí a hudebních večírků. Já jsem tam tenkrát přijel točit rozhovory s účastníky. Potkal jsem tam argentinského audiovizuálního umělce Acampanteho a s ním jsme se dohodli, že když přijede do České republiky, tak uděláme nějaký koncert. Vzhledem k tomu, že přijel, vystoupil a to vystoupení bylo audiovizuální, tak takhle vzniknul první koncept. Náhodička.

Důležitá je domněnka, že ta dvě média fungují dohromady. Projekce může být rušivá, ale pokud je zpracovaná dobře, tak to může natolik nasytit smysly, že to pro diváka může být zážitek. Je ovšem velmi důležité tlačit na kvalitu, nesmí to být jen taková ta projekce, že si jde někdo zapromítat. To není správná cesta.

Aha, takže když vy sami hovoříte o synestetickém zážitku 2.0, tohle je ono?
Ano, to je přesně to, o čem mluvím. Spousta festivalů přidává projekce jenom tak z principu, aby byly, protože se to zrovna teď nosí. My se snažíme propojovat hudebníky a vizuální umělce delší čas před začátkem festivalu, aby společně začali pracovat na audiovizuální show. Vytváří spolu koncept. Většinou se samozřejmě vizuální umělec pojí na hudebníka, jelikož hudebníci mají hudbu hotovou, připravenou.

Co jste vůbec dělali před tím, než jste začali dělat Lunchmeat?
Aha. No to už je strašně dávno. Studovali jsme.

Co jste studovali?
Já jsem studoval ekonomii nebo něco takového.

A to asi nebyla tvoje parketa…
Ne, ne, vůbec! Já jsem odtamtud rychle utekl pryč a začal jsem se zajímat o pohyblivý obraz. Ještě jsou dva kamarádi, kteří se mnou festival zakládali. Jeden se zajímal o programování, od toho také utekl, skončil u sinologie a žije v Číně. A druhý kamarád se zajímal o grafický design. Tak se propojily naše schopnosti a chtěli jsme vytvořit něco mimo kulturní organizace. Vzniklo naše malé studio, které je vedle festivalu a klubu Neone jedním z nejdůležitějších pilířů Lunchmeatu.

Co kromě festivalu tedy ještě děláte?
Díky festivalu a činnostem okolo něj máme kamarády – výtvarníky, designéry, umělce, hudebníky, scénografy a tak dále, se kterými pracujeme a snažíme se vytvářet vlastní projekty. Nebo pomáháme jiným kulturním subjektům, jenž mají zájem o projekce, na které se my specializujeme nejvíce. Mimo to děláme i komerční projekty. Gró našeho kreativního studia jsou netradiční projekce na neobvyklé materiály, pracujeme se scénografií, prostorem, světlem, synchronem hudby a vizuálu.

Moc mě potěšilo, koho letos přivezete, ten lineup je opravdu hvězdný. Jsou ta jména vašim zbožným přáním? Jak se dělá program v laboratoři Lunchmeat?
Jako každý se rok se trochu obávám, jestli ta jména bude české publikum znát. A zatím přicházím na to, že asi ano, že jsme asi už dospěli. My jsme letos měli štěstí v neštěstí. Jako každý rok jsme plánovali uspořádat festival v dubnu, ale kvůli rozpočtovému provizoriu hlavního města Prahy se celá akce musela posunout na podzim, jelikož se granty rozdávaly později. Tím pádem jsme měli o půl roku více času na přípravu. Během toho času jsme objeli nějaké festivaly v zahraničí, znovu jsme si všichni uvědomili, co je naším cílem, co nám vadí na jiných produkcích. V podstatě jsme postavili jakýsi manifest, kterým se snažíme agitovat za kvalitní produkci. Snažíme se vysvětlit nutnost zajímat se o takové projekty, které přináší něco unikátního. Například když na české půdě vznikají světové premiéry. Festival není ziskový, většina týmu pracuje za minimální peníze a všechno, co se vydělá navíc, se zase vrací zpět do programu. Většina festivalů by nedala tak velkou část rozpočtu do vizuálních umělců, protože vće lidí beztak přijde za hudbou. V dramaturgickém týmu je nás pět a hodně diskutujeme, sedneme si někam na pivo a vždy zjistíme, že je mnoho možností. Každý festival provází mnoho nešťastných událostí, například někdo zruší své vystoupení a tak dále. Letos se nám to stalo také, měli jsme opravdu blizoučko k tomu pozvat opravdu veliká jména. Ale zase jsme blízko k tomu, aby ten lineup byl ještě větší.

Já osobně se nejvíce těším na Andyho Stotta. Na koho se těšíš ty?
Já se vždycky těším na výsledek rezidence, což je Andy Stott ve spolupráci s Robertem Seidlem. Robert už tu nějaký čas strávil, takže jsem už viděl nějaké části jeho vystoupení. Na Andym mě baví jeho zájem o to, co se tady děje. Chce se aktivně podílet na výsledku, takže je s Robertem ve spojení. Andy přijede do Prahy o pár dní dříve, aby se mohli s Robertem sesynchronizovat a dořešit dramaturgii celého setu. Pro mě má ale každá část lineupu určitý význam. Každého hudebníka a vizualistu vybírám z určitého důvodu. Jen doufám, že nebudu mít moc práce a že budu moci vidět alespoň půlku každého setu. To by bylo skvělé.

Stalo se ti někdy, že jsi byl z nějakého vystoupení zklamaný?
Asi ano. Teď si zrovna nevzpomínám na žádný konkrétní případ, ale stává se to. To, co my děláme je do jisté míry experiment a nikdy nevíme, jak zafunguje konkrétní spojení vizuálního umělce s hudebníkem. Neznáme osobnosti těch lidí. Teď si vzpomínám na jeden příklad, kdy jsem byl zklamaný z vystoupení kvůli tomu člověku, kvůli jeho osobnosti. I to se může stát.

Koukala jsem, že už nejste ryze pražský festival. Expandovali jste do Brna, do Kabinetu Múz. Zajímalo mě, jestli plánujete ještě nějakou další expanzi – Plzeň, Ostrava, Liberec?
Bylo by to hezké a určitě bychom rádi. Ale samozřejmě můžeme dělat jen to, na co nám síly stačí. My máme v Brně mnoho kamarádů, takže to spíš byla cesta za lidmi, které běžně potkáváme. Ale uvidíme. Jestli budeme mít sílu, jestli bude tým dostatečně velký, bylo by to skvělé a udělali bychom to rádi.

Díky letošnímu Lunchmeatu jsem poprvé navštívila České muzeum hudby, když tam vystupoval Robert Henke. Upřímně – nenapadlo mě, že to bude právě v souvislosti s elektronickou hudbou. Jak vybíráte takové prostory?
Tohle byla velká náhoda. Už třetím rokem spolupracujeme s Národní galerií, s Veletržním palácem a ten koncert jsme původně chtěli uspořádat v Malé dvoraně. Kvůli umělecké sbírce však nešly použít kouřové efekty a tak jsme začali hledat jiný prostor. Muzeum hudby máme v hledáčku nějaké dva tři roky. Přemýšleli jsme, že bychom jednu část festivalu přenesli do něj, ale nikdy ten prostor neodpovídal žádnému typu vystoupení. Letos jsme pro Roberta Henkeho potřebovali prostor s vysokým stropem a vzpomněli jsme si právě na muzeum hudby. Domluvili jsme se s vedením a vyšlo to.



Bylo těžké ten prostor získat?
Bylo to extrémně těžké. Byl to možná jeden z nejtěžších produkčních kvízů, které jsme kdy luštili. Ještě v den vystoupení, kdy Robert měl nainstalovány lasery, vyvstávaly různé náročné problémy. Díky panu řediteli se nakonec všechno povedlo vyřešit. A dopadlo to dobře.

Na facebookové stránce je přihlášeno bezmála tři tisíce lidí. Vejdeme se všichni?
Já vůbec nevím, co tohle číslo znamená.



Já také ne.
Myslím, že tolik lidí se tam nevejde. Kapacita je nějakých tisíc lidí. Budeme samozřejmě rádi, pokud bude vyprodáno.

A co nějaká tajná přání do budoucna?
Mě by bavilo, kdyby festival rostl a kdyby se zprofesionalizoval tým. Aby všichni měli větší pohodu, lepší zázemí a mohli se tak víc soustředit. To, kde se festival pohybuje, to je všechno vydřené, nikdy jsme neměli množnosti si jen lusknout a dopřát si kohokoliv bychom chtěli. Stálo to hodně úsilí, díky čemuž se vybudoval silný vztah k tomu projektu. Je to naše děťátko a já doufám, že to tak zůstane. Doufám, že nikdy nebudeme mít tak moc peněz, abychom se dostali do nějakého klišé a jenom tak si bezmyšlenkovitě mohli dopřát jakékoliv jméno budeme chtít.