Zipy dokořán: Eagles of Death Metal

Zipper Down
Když o tom člověk uvažuje blíž a snaží se pochopit, co vlastně stálo za útokem, možnost je jen jedna. EoDM je kapela, která jede západní styl života a k.revsky si to užívá (abych byl stylový). Už jejich název dokáže zmást, nepochybuju, že záměrně: v případě kapely kolem Jesse Hughese a Joshe Hommea opravdu o žádný nordický „black“ nejde – hrají jižanský rockec, jdou tam ale slyšet vlivy různých žánrů (živočišné blues) a je to vlastně docela bžunda. Je dost pravděpodobné, že si islamističtí pomatenci prostě vybrali ten „nejobscénnější“ gig pátečního večera.  „Obscénnost“ ostatně dýchá také z názvů, resp. coverů desek: z toho posledního na vás vyskočí obnažená ňadra s obličeji obou týpků na bradavkách. EoDM je prostě band, který sám sebe bere s nadsázkou a hraje rock, se vším, co k tomu patří ( dokument The Redemption of the Devil dobře zobrazuje bouřliváka Hughese - přezdívaného „Devil“ - během jednoho roku jeho života: v hlavní role sex, tuny speedu + léčebna a rvačky). Nadsázka, život naplno a rock prostě chamtivým fundamentalistickým z.rdům jaksi nejdou pod nos a dá se říct, že čím byli Charlie Hebdo ve světě novinařiny, tím jsou EoDM v hudbě. Každopádně je dobře, že teroristům EoDM i po tak tragické události jednoznačně ukázali prostředníček: Not Afraid.

A teď ty fláky
Jak jste asi pochopili, poslední deska se klukům sakra povedla. Začíná skvělou vypalovačkou Complexity, ve které je nejvýraznější staccato, se kterým se Jesse pokládá do textů, a rezatý zvuk sólové kytary. V podobném tempu jedou i ostatní: skvěle se poslouchá Got a Woman, naspeedovaná vypalovačka, ale taky následující I Love You All the Time, ve které se pořádně vybuzená kytara střídá se skoro akustickými částmi a anglicko-francouzskými texty.
 
Co dělá tuhle desku zatraceně silnou, je právě divoký a silný rozjezd: kluci se s tím nepářou, napálili to hned pěkně od začátku. Pomyslný úvod končí s absolutně velkolepým flákem Oh Girl, kde nejsilnější je právě několikrát opakovaný a hrozně návykový refrén:
Ne že by další část nebyla podobně povedená. Drsným refrénem začínající Skin-Tight Boogie má vynikající překvápko v podobě skoro popíkového ženského recitálu. Další skvělou záležitostí je pak houpavá The Deuce s prvky jižanského country. Jednoznačným vítězem druhé půlky je ovšem Save a Prayer – jako by vypadla z dílny dalších jižanských legend (The Killers), tahle skladba má všechno: vynikající sólové kytarové pasáže, boží refrén i chorus. A závěr patří mistrům (co to rádi hard): The Reverend je přímočará palba se splašenýma bicíma a protahovaným vazbením. Prostě orlí záležitost.