Willow v náručí předků

Puberta podle Smithové
Je jasné, že když vám je devět a váš otec je světoznámá hollywoodská hvězda, nestaráte se o budoucnost. Děláte si, co chcete, třeba hrajete ve filmech nebo zpíváte a točíte singly. Jestli v Billboard Hot 100 skončíte v druhé nebo poslední desítce vám může být ukradené. Váš otec je Will Smith.

To, že je takový pohled nespravedlivý, ukazuje Willow na své nové desce. Nazvala ji podle cesty, kterou s ní podnikla. Vynecháme klišé o tom, jaké to asi je, tvořit desku v začínající pubertě („trnitá cesta plná hledání sama sebe“), protože někdo holt prochází mezi sopečnými výbuchy hormonů líp než ostatní. Je klidně možné, že svou první cigaretu si Willow zapálila už v 9 letech, ale je těžko z něčeho takového podezřívat holku, která ve vlastní produkci vybalila tak dobrý debut. Jasně, některé texty jsou dost banální („I guess they don´t like me / But I never tried to find out why“), celé to působí místy prvoplánovitě, ale čekali byste něco jiného od patnáctileté puberťačky?

Hra s žánry
Celé to má vlastně být R&B deska. Problém je ten, že kdyby to bylo čisté R&B, nikdy bych tu o něm nepsal. Willow s celou škatulkou zatřepala a vznikl mišmaš, poskládaný z R&B skeletonu, DnB prvků, DUBových sekvencí vonících zhuleností, ale i vyložené popiny. V patnáctitrackové desce není jednoduché vypíchnout to nejlepší: téměř všechny něčím zaujmou. Tu nasekaným vokálem (konec Randomsongu), tam zase opakovanou mantrou Óm (F Q- C #8) nebo vyloženě Lana-Del-Ray pasáží, která ale v sobě nemá nic podbízivého a submisivního (Marceline). Kdybychom to vzali pěkně popořádku, úvodní beaty otvíráku by klidně mohly ležet v šuplíku Prodigy. Je možné, že by je nikdy nevytáhl, ale nic nebrání tomu, aby je odzpívala dcera lovce mimozemšťanů. Song se pak výrazně zklidní, ukáže cestu, jakou se Willow chce dál ubírat, a ve vás vyvolá zvědavost. Co bude dál? 
 
WIllow vysvětlila rozhodnutí dát svému debutu tak podivný název nutkáním dovědět se víc o svých předcích. A také o sobě. Ardipithecus je nejstarší doložený předchůdce člověka – v době, kdy se ve východní Africe oddělil rod Homo od šimpanzů, byl právě Ardipithecus údajně první naší prapraprapraprapra-babičkou. Willow chtěla prostřednictvím pohledu do minulosti získat inspiraci, dozvědět se něco víc o světě, který ji fascinuje a děsí zároveň. Povedlo se jí to samozřejmě jen tak, jak rozhled patnáctileté teenagerky dovoluje. V textech nenajdete žádná objevná zjištění, Willow prostě dává prostor své zvědavosti, se kterou se na povrch dere její rázný temperament, pořádně nasáklý začínající pubertou.
 
Výše jsem psal, že je těžké určit něco, co by opravdu vyčnívalo. Mýlil jsem se. Song Cycles, ze kterého je také citovaná pasáž je to nejchytlavější, co se Willow podařilo nahrát. Pravidelný beat, troška scratche, ale hlavně vynikající melodie vrcholící lehkým echem pokaždé, když se dostane na místo, kde přichází zvrat. 
 
Cycles je i poznávacím znamením celé desky. Jde z ní cítit vše, co po troškách najdete rozprostřené na celé desce. Umně zabalená pubertální nejistota nadané umělkyně, která se začíná hledat. Už teď se těším na den, až Willow oslaví své osmnáctiny.