Agu: Mé písně vznikají ze tmy

Agu, právě jsi získala cenu Tais Awards Harvest Prize za debutové album Ke Světlu. Jak se cítíš bezprostředně poté?
Krásně!

Co to pro tebe znamená?
Je to pro mě velká motivace k další práci.

A už se nějaká další práce rýsuje?
Zatím ve mně doznívá první deska. Nějaké nápady na další písně jsou a mám představu o tom, jak bych chtěla, aby ta druhá deska vypadala, ale je přede mnou ještě hodně práce.

Ty mluvíš velice dobře česky (Agu je původem z Polska, pozn. red.), kolik ti bylo, když jsi přijela do Čech?
Devatenáct

Co jsi sem přijela hledat?
Svoje místo na zemi.

A našla jsi ho?
Ano.

Média o tobě mluví jako o polské Lence Dusilové. Co si o tom myslíš?
Je to velmi lichotivé. Lenka Dusilová je velké jméno a být přirovnávána právě k ní je krásné, ale občas i děsivé. Když mě na koncertu uvede pořadatel právě takto, okamžitě to znásobí mou trému, jelikož se obávám toho, že publikum pak opravdu bude očekávat, že uslyší druhou Lenku Dusilovou. Možná je to spíš kvůli tomu, jaké prostředky využívám, s jakými krabičkami si hraji. V určitých věcech to možná děláme trochu podobně, ale přeci jenom já jsem já. Lenka Dusilová je Lenka Dusilová. Obecně si myslím, že přirovnání jsou zbytečná. Razím si svou vlastní cestu. Jestli někomu moje hudba připomíná Lenku Dusilovou, je to lichotivé, ale já se jako polská Lenka Dusilová necítím.


Minulý rok jsi vydala svou první desku Ke Světlu. Moc jsem si oblíbila písně Řeka, Ukolébavka a smutnou Soma. Jaká píseň nejvíce přirostla k tvému srdci?
Moje srdcovky jsou všechny. Ty písně jsou moje děti. Když mi vyšlo album, tak jsem všude inzerovala, že se mi narodilo miminko. Moji kamarádi sdílejí na sociálních sítích svatby a děti. A tak já jsem sdílela fotky se svojí deskou. Já mám každou tu píseň ráda, každou trochu jinak, každá z nich pro mě znamená něco jiného. Jsou tam písně, o kterých si myslím, že jsou zdařilejší, ale mně k tomu chybí odstup. Různým lidem se líbí různé věci a tak to je v pořádku.

Řeku mám moc ráda. Ukolébavka není původně moje autorská píseň. Já jsem přebásnila text polské tradiční ukolébavky. Je to ukolébavka, kterou mi zpívala máma, když jsem byla malá. Je to taková moje vzpomínka na dětství.



O čem jsou tvé písně? Z čeho vycházejí?
Celá ta deska je pro mě uzavřením určité životní kapitoly. Všechny ty písně byly psané z mé vnitřní tmy a deska byla moje terapie. Když je mi hodně zle, když cítím, že světu přestávám rozumět, že padám k hlubokému smutku, tak beru kytaru a dostávám se na místo, kde je mi dobře. Kde cítím, že jsem doma, kde cítím, že jsem to opravdu já, kde můžu sundat všechny každodenní masky. Většinou ty písně vznikají, když ztrácím naději, ocitnu se ve duševní tmě a křičím za světlem. Proto se ta deska jmenuje Ke Světlu.

Představ si, že sedíš v nějaké tmavé místnosti a vidíš někde na konci tunelu to malé světýlko, pramínek naděje. Říkáš si, ano, to světlo tam je a křičíš za ním, voláš ho k sobě.

Dává to smysl?

Ano. Říká se, že ze tmy často vychází ta nejlepší díla, ať už jde o obrazy, hudbu nebo básně...
Přesně tak.

Agu, jaké máš plány na léto? Chystáš se na nějaký festival, ať už jako návštěvník nebo jako interpret?
Jako návštěvník se chystám na Colours of Ostrava. Jako vystupující budu hrát na festivalu v Boskovicích a na Hradeckém slunovratu. Další koncerty jsou zatím v jednání. Vzhledem ke svému povolání mám celý srpen prázdniny. V srpnu se zavřu mezi své čtyři zdi a budu tvořit. Na to se těším hodně.


A kde tě můžeme slyšet v nejbližší době?
V Turnově budu hrát 8. března. Potom mě čeká vystoupení 19. března v rámci Žižkovské noci v Café Vítkov. Potom 31. března v Mladé Boleslavi. Veškeré mé koncerty jsou na mém webu.




Chtěla jsi být zpěvačkou od malička? Podporovali tě v tom rodiče?
Do jisté míry ano. Respektive teď už mě v tom podporuji hodně, ale ne vždy to tak bylo. Když jsem byla úplně malá, tak mě v tom hodně brzdili, což je důvod, proč jsem se do toho opřela naplno až takhle pozdě. Vždycky jsem věděla, že je hudba moje cesta a chtěla jsem ji studovat. Moji rodiče ale zastávali názor, že musím ovládat nějaké praktičtější řemeslo, že hudba mě neuživí. Říkali mi, krásně zpíváš, krásně hraješ, je super, že ti to tak jde, ale na prvním místě je škola. Hudba pro mě byla od mala útočištěm. Zavírala jsem se v pokojíčku a na takových těch malých klávesách Casio jsem si dokázala hodiny ťukat a vymýšlet melodie. Po několika letech, kdy jsem za rodiči chodila s tím, že chci na hudební školu, jsem si až někdy ve dvanácti letech vydupala souhlas. Šla jsem na zkoušky a pak jsem se chvíli učila na klarinet a violu a později zpěv. Šlo o klasický operní zpěv, což, jak jsem později zjistila, nebyla pro mě úplně ta správná cesta. Ale naučilo mě to hodně.

Každopádně jsem od mala věděla, že chci zpívat. Můj děda míval starý páskový magnetofon, na který nahrával, jak zpíváme. Bylo nás tam spolu s bratranci a sestřenicemi celkem pět dětí a strašně nás bavilo nahrávat si písně ze školky, do dneška ty záznamy někde existují. Je na nich slyšet, jak všechny ty děti poučuji a říkám jim, že zpívají falešně. Pak jsem jim brala mikrofon a předváděla jim, jak to mají dělat (smích).

Hraješ výborně na kytaru, ale na tvé desce je slyšet také elektronika...
Ke kytaře hodně používám looper a efektové krabičky. Nicméně ta elektronika, která je slyšet na desce je zásluha Romana Raie. My jsme dlouholetí kamarádi a spolupracovali jsme už na jiném projektu. Když jsem se rozhodla, že vydám sólovou desku, tak jsem ho požádala, jestli by mi ji nepomohl vyprodukovat. Chtěla jsem někoho, kdo by měl od těch písniček odstup a zároveň by dokázal z produkčního hlediska říct, co funguje a co ne. Roman mi v tom velice pomohl a dal do toho celé srdce. Některé věci dělal přímo podle mých přáni a požadavků, ale také sám přišel se spoustou fantastických nápadu na jemnou, ambientní elektroniku, která ty aranže posílila. Byla to skvěla spolupráce a z výsledku jsem opravdu nadšená! Nebýt jeho, tak by ta deska nezněla tak, jak zní.



Ty vystupuješ s kytaristou Viktorem Chomiakem. Jak jste na sebe přišli?
Přes inzerát. Sháněla jsem k sobě doprovodného kytaristu a tak jsem dala na Facebook na nějaké diskuzní fórum inzerát. On si poslechl moje nahrávky a řekl, že hraji velice podobnou hudbu, jako on. Na oplátku mi poslal nějaké své věci, takovou krásnou ambientní hudbu, ze které jsem byla nadšená. Pozvala jsem ho k sobě na zkoušku a byla tam okamžitá hudební chemie. Jak jsme sedli ke kytarám, tak jsme několik hodin nemluvili, jenom hráli a bylo to božské! Jen jsme si řekli ano, budeme spolu hrát. On je velmi citlivý, vnímavý a jak je mladý, tak je šikovný. Myslím si, že o něm ještě hodně uslyšíme. Až se bojím, že mi jednoho dne řekne, že už ho hraní se mnou nenaplňuje a vydá se na sólovou dráhu.

Máš jako hudebnice nějakou vysněnou metu?
Ne. Myslím si, že mety jsou velice krátkodobé záležitosti. Jistěže cíle a ambice mám. Snažím se stavět si příčku stále výš a výš. Ale věřím, že o mety tu vůbec nejde. Jde o tu cestu samotnou. Hudbu dělám velmi intuitivně a věřím tomu, že když to člověk dělá z celého srdce, tak ho to někam povede. Nějak to půjde. Já budu šťastná, pokud budu moci hrát, zpívat a tvořit co nejdéle. A pokud mě stále budou lidé chtít poslouchat a moje hudba jim bude něco přinášet, budu to dělat.

V souvislosti s vydáním tvé desky se mluví také o jejím coveru. Kdo ho má na svědomí?
Alina Shupikova, šikovná grafička. My jsme také dlouholeté kamarádky, hráli jsme spolu v kapele a Alina je umělecky velmi nadaná. Pro mě to byl jediný člověk, který přicházel v úvahu, aby dělal cover mé desky. Přišla jsem za ní a řekla jí, ty mi uděláš obal desky, nikdo jiný. Ona do toho ochotně šla a vyhověla všem mým šíleným přáním a nejpodivnějším požadavkům. Je skvělá.

Tvé album vypadá jako příkladná spolupráce nadaných lidí.
Ano, to je. Musím s lidmi cítit určité spojení. Věřím tomu, že když se sejde parta dobrých, podobně smýšlejících lidí, kteří projekt vezmou za svůj a není to pro ně jen další zakázka v řadě, nemůže to dopadnout zle. Myslím, že je v té desce spousta dobré energie.

Taky si to myslím. Díky za rozhovor a ať se daří!