Pearl Jam představili své nové album v Sazka Aréně

Kurt Cobain a Nirvana jsou mrtví, stejně tak i Layne Staley z Alice In Chains. Soundgarden se rozpadli už dávno. Jedinou kapelou, která tak drží vlajku zakladatelů seattleské grungeové scény, jsou Pearl Jam. Nutno dodat, že ji drží pevně a hezky vysoko. O tom jak to vypadá v praxi, se v pátek přesvědčila zaplněná Sazka Aréna. Sešli se do ní lidé z celé Evropy a vlastně z celého světa. Hned u vchodu jsem se cítil jako v biblickém Babylonu. Bylo slyšet polštinu, slovenštinu, němčinu nebo angličtinu v nejrůznějších akcentech. Nejvíc na mně ovšem zapůsobila trojice kamarádů z Finska, kteří přicestovali do Prahy jenom kvůli tomuto koncertu. Tomu se říká oddanost oblíbené kapele.


Dvacet pět minut po deváté v aréně pohasly světla a za zvuků intra a frenetického řevu nadšeného publika vstoupili Pearl Jam na pódium. Pražský koncert odstartovali skladbou MFC z alba Yield. Na rozdíl od koncertů některých jiných kapel, nepotřebovali fanoušci Eddieho Veddera a spol. obligátních patnáct minut na rozehřátí. Své miláčky podporovali nadšenými ovacemi hned od začátku. A Pearl Jam vděčně sypali jednu pecku za druhou. Z nové desky odzněla jako první Life Wasted, po které se Eddie Vedder odhodlal, s papírem v ruce, k malému proslovu v češtině. Nebyla to ale jedna z trapných epizod, kdy se umělec snaží mluvit jazykem svého publika. Vedder zvládl situaci s šarmem a vtipem, ale hlavně z něj sršela upřímnost.

Prvním z vrcholů večera se stala, po necelé hodině koncertu, píseň Even Flow, z debutového alba Ten. Před posledním refrénem se Vedder stáhnul na kraj pódia, zapálil si cigaretu a sledoval „svou“ kapelu při hraní. Neporoučel se do zákulisí, aby si odpočinul, jak to dělají rozmazlené hvězdy. Raději se zhostil role diváka a pohupoval se v rytmu hudby. Po několika minutách vystartoval do středu jeviště a odpočítal: „One, two, three, four!“ Publikum bez váhání odzpívalo celý refrén, aby tak famózně ukončilo jeden z největších hitů kapely. Postupně se dostalo i na další osvědčené skladby jako Jeremy, Do The Evolution nebo Alive. Během přídavku se Vedder představil coby zkušený cirkusák. „Bedňák“ mu z boku pódia házel tamburíny, Vedder je pokaždé chytnul a chvíli na ně zahrál. Po tom, co některou z nich dostatečně zničil, ji hodil fanouškům do davu. Kapela se prezentovala i svým jasným anti-Bushovským postojem, když Veder vpochodoval na pódium ve stříbrně třpytivém saku a gumové masce s podobiznou amerického prezidenta. Ta dostala, podle očekávání, zabrat, aby nakonec skončila, stejně jako před tím tamburíny, v publiku. Koncert ukončila po sto třiceti minutách skladba Yellow Ledbetter.

Pearl Jam na velkém pódiu Sazka arény působili nesmírně civilním a příjemným dojmem. V obrovské hale se jim podařilo vytvořit pocit, jakoby hráli v klubu, pro několik set lidí. Bez zbytečných gest a póz, zdánlivě jen tak mimochodem, zaplnili arénu téměř do posledního místa. Stejně jako se před patnácti lety, jakoby mimochodem stali světovými hvězdami. Spontánnost projevu, podmanivost a snadná uvěřitelnost jim zůstali dodnes. Kapela, která spoluvytvářela jeden z nejzásadnějších hudebních žánrů posledních desetiletí, nepotřebuje bombastickou show. Vystačí si se světelnou rampou, plátnem, které je během koncertu osvětlované do různých barev a s malým obrázkem komické lebky na jedné z beden. Nepotrpí si ani na okázalé projevy vděky svým fanouškům. Eddie Veder a spol. dávno vědí, že jejich publikum je věrné a to samé platí i opačným směrem.

Pražský koncert Pearl Jam se bezpochyby zařadí k vrcholům letošní koncertní sezony v Čechách.