Layo & Bushwacka v Roxy: Čekali jsme víc!

Do Roxy jsme dorazili něco málo po půl jedenácté, klub byl ještě poloprázdný a za mixpultem se střídali Mr. Pupitz & Hech. Usadili jsme se u spodního baru a sledovali, jak se postupně klub plní. Protože to byla zatím moje prakticky první pražská akce, ráda bych zmínila, že mě potěšil věkový průměr místních party people. V Brně bývá mlado – až nezdravě moc. Tolik kritizovaný zvuk v Roxy mi taky nepřišel zrovna špatný. Hudba tak akorát vyplňovala prostor a pokud jsem někomu něco chtěla říct, nemusela jsem mu nutně vyřvat díru do hlavy. Dost možná to bylo zásluhou producentské a djské dvojice a obyčejně bývá zvuk takový, jak ho mnozí mí kolegové popisují.


Během další hodiny už bylo Roxy solidně zaplněné a nastala chvíle pro Chrise Sadlera. Jeho dvouhodinový set byl jednoduše lahůdka. Na parketu to začalo příjemně žít a tančilo se i na pódiu. Vřelo to ve mně nedočkavostí, užívala jsem si pohled na natěšený dav a šetřila taneční energii na hlavní hvězdy večera. To jsem ovšem netušila, že vrcholem večera alespoň pro mě bude Sadler a ne u nás tolik populární anglická dvojice. Leták sliboval prezentaci alba Feels Closer vydaného letos v březnu. Zatím poslední řadovka se mi hodně líbí. Jasně vypovídá o tom, že má tato dvojka ještě stále dostatek originálního tvůrčího potenciálu. Je stylově i zvukově pestřejší, než alba předchozí a patří k několika málo kouskům o kterých mám pocit, že se mi nikdy neoposlouchají.


Sadler už značně natěšený dav perfektně připravil, staral se o něj jako ta nejvzornější chůva a teď ho jen stačilo přenechat headlinerům. Pokud mě zrak nešálil, byl to Bushwacka, který se jako první chytil otěží a plynule přešel z house ke své dominantě – techhouse. Klubem se ozýval nadšený pískot, osazenstvo se dalo do tance…tak na tuhle show jsem se šla podívat z balkónu. Na spokojený dav se koukalo náramně a poskakující zvukař mi vrátil úsměv na tvář poté, co si několik účastníků akce neodpustilo spiklenecké pomrkávání na mého velmi nachlazeného přítele věčně schovaného za kapesníkem – ač to tak nevypadlo, pravděpodobně nejstřízlivějšího návštěvníka klubu.


První hodinu vystoupení jsem byla nadšená, jemně zateasovaná Intergalactic od Bestie Boys byla prostě pecka! Jenže já čekala poněkud mohutnější prezentaci alba i větší show. Layo pokaždé trochu přitvrdil, ale nějak mi to nestačilo. Čekala jsem, že je aspoň jednou uvidím hrát spolu, ale pokaždé se jenom vystřídali. Vzhledem k čím dál většímu vylidňování klubu jsem nebyla asi jediná, komu to všechno připadalo nějak málo. O třičtvrtě na čtyři ráno konečně zazněla Feels Closer ( feat.Mino Cinellu) – oči se mi zúží spokojeným výtlemem a nadějí, že to teď konečně rozjedou…a nic. Návrat do stejného rytmu v jakém probíhaly předešlé dvě hodiny. Žádné velké zvraty, žádné breaky a únava velela odsun. O půl páté ráno jsme to zabalili a ani mi moc nebylo líto, že musím odejít. Bylo to příjemné, ale celkem nudné.

Fotoreport z Climaxu s Layo a Buschwackou