Hooverphonic na Flédě

Hned pro začátek bych se měla doznat z toho, že jsem nikdy nepatřila mezi fanoušky této belgické kapely. Sama teď pod náporem silných pocitů po koncertu, který se mi pořád vrací jako ozvěna nedokážu přesně popsat proč vlastně. Řekněme, že to byla náhoda, nebo to mohlo být také dílem tím, že několik jejich záležitostí jsem v reklamách a českých (považte!) rádiích slýchávala tak často, že jsem neměla potřebu mít jejich hudbu doma. Podobný případ jako u Mobyho, jemuž použití všech skladeb z alba Play v reklamách taky nikdo nevyčítá, nicméně mě ta profanace od koupě alba odradila stoprocentně.

Ale zpátky k Hooverphonic. Jedenáctiletá historie, šest řadových alb, nespočet hitů a celosvětová popularita kapele zdá se vůbec neubrala na radosti z koncertování. Jde vidět, že je hraní pořád hodně baví. Show spustili vzorně půl hodiny po ohlášeném začátku koncertu. Trochu pozdě jsem se vydala do solidně plného sálu, takže jsem rezignovala na lepší výhled a usídlila se kousek od levých beden. Ten nápad jsem si během prvních skladeb vyčítala, nápor zvuku na levý bubínek byl docela síla, moc jsem z úvodních minut neměla a matně jsem rozeznávala jednotlivé nástroje, o zpěvu ani nemluvě. To se naštěstí zvukařům podařilo brzy doladit a moje uši pak ani po dvaceti odehraných písních nijak nestrádaly. Začali úvodní písní z posledního alba No more sweet music Love me to death. Publikum působilo skoro zhypnotizovaným dojmem, našlo se mezi nimi určitě několik desítek nadšenců, kteří byli zřejmě alespoň na jednom z předchozích pražských vystoupení a spokojeně ti dávali najevo radost z toho, že je zase vidí. Oproti Abatonu nasadila Fléda velmi lidovou cenu/ 450,- vs. 250,-na místě / a je s podivem, že nebylo narváno ještě o něco víc.




Pohledem přejíždím po šestici muzikantů a jejich neskromném vybavení, ale pokaždé očima ustrnu na Geike Arnaert, zpěvačce jejíž projev zcela nekriticky přijímám jako krajně dokonalý. Drobná žena, která s kapelou zpívá od svých sedmnácti let je femme fatale svého druhu. Okouzlující, plachá až na druhý pohled, perfektně vyzpívaná majitelka jímavého hlasu. Ze zamyšlení mě teprve vytrhává ráznějším riffem fenomenální No more sweet music. Při refrénu mi páteří projede výboj, který se slastně rozkládá po mozkovně, zavírám oči, přichází pocit naprostého bezpečí. Takové pocity zažívám při poslechu klasické hudby. Nádherná hlasová linka v kombinaci se smyčci, které jsou zčásti ze zaznámu, výborně doplněné hrou Cedrica Murratha na housle. Přichází srdečný aplaus a koncert se báječně rozjíždí s dramatickou Wake up. Konečně jsem schopna pohybu, ale nic jiného, než pohupování do rytmu nezkouší při pohledu do publika ani nikdo další. Bylo by příjemné posadit se a vychutnávat si muziku, jenže to by musela mít Fléda dvojnásobnou kapacitu a jiné publikum, než to české, které se rádo vždy podívá pěkně zblízka. Necelé dvě hodiny byly nabité emocemi, vřelou a vtipnou komunikací s publikem a hlavně skvělou muzikou. Od akustiky a smyčců zabrousili až na počátek své kariéry - triphopová 2Wicky použitá Bernardem Beroluccim ve filmu Stealing Beauty byla jejich prvním hitem a setlist byl hitovek plný, takže si i laik jako já mohl užít Jackie Cane, The World is mine, či u nás nejprovařenější a neméně geniální Mad about You. Showmanem večera byl producent, textař, basák, klávesista a zpěvák v jedné osobě Alex Callier, který při posledních skladbách strhl spoluhráče k impovizaci, střihl si pekelné sólo a některými hláškami příjemně uvolňoval atmosféru.



Bylo jasné, že nadšené publikum Hooverphonic jen tak odejít nenechá. Ani si nevzpomínám kdy jsem naposledy zažila, aby se kapela třikrát vrátila na scénu. Z těch šesti přídavků by mi k úplnému štěstí stačila kouzelná Sometimes. Fanouškům se zavděčili ukázkou z připravovaného alba - písní Expedition Impossible.

Čtyři koncerty v ČR během jediného roku svědčí myslím nejen o oblibě této kapely u nás, ale i o tom, že se sem stále rádi vracejí a vracet budou.


fotoreport: Hooverphonic - Fléda - 15. 10. 2006