Pigfest: Rychleji už to snad nejde

Pro mě a některé z mých přátel to byla premiéra v tomto místě i městě Plzni a tak jsme se těšili a byli rozpačití zároveň, jak bude prostor pod mostem Milenií vypadat a jak bude celá západočeská akce probíhat. Co se týče exkurze po městě, moc jsme tomu nedali, jelikož onen most byl od plzeňského hlavního nádraží ani ne půl kilometru a už tam jsme slyšeli typické dunění techna.

Ještě jsme ani nedorazili na místo vstupu a byli jsme zděšeni obrovským hroznem lidí cpoucího se dovnitř haly. Už dlouho jsem takovou mačkanici u vstupu na party neviděla, připomnělo mi to staré časy třeba na KC Karlov, kdy jsem mačkajíc se ve frontě strávila desítky minut. Po chvilkovém zkoumání a obcházení davu ze vše stran, doufajíc že někde musí být jiný vstup pro akreditované, jsem objevila u stejného vchodu oddělenou část, která ovšem byla také ucpána návštěvníky neakreditovanými. Naštěstí jsem ale narazila na slušné a obětavé jedince, kteří nás nechali projít. Takové štěstí ale neměl každý, a tak i třeba fotografové se svými nástroji se v davu nějakou tu dobu mačkali.


Uvnitř mě ohromil celý ten originálně vymyšlený prostor pod mostem, jen ze stran obehnán čímsi, co v konečném důsledku připomínalo zeď. Svým undergroundovým vzezřením mi to připomnělo třeba loděnice v Praze v Libni, což jsou prostory taktéž neoplývající extrémní čistotou, ale mně osobně se takové prostředí líbí víc než nějaký „přečančaný“ klubík. Prostor nebyl od djského pultu široký, za to však dlouhý a bylo opravdu vychytané, jak lasery dosáhly až na samotný konec a osvítily tak celou „místnost“.

Záměrně jsme pospíchali, abychom stihli set Southeast. Škoda, že byl jen hodinový, na SOL na mě zapůsobil víc než kladně a tady tomu nebylo jinak, dokonce svou reputaci si z mého pohledu z dost dobrý zlepšil na výborný. Jenže během jeho setu u nás probíhala právě aklimatizace v novém prostoru a tudíž jsme si ho naplno neužili. Agenta hrajícího od jedenácti už jsme registrovali o poznání více, bohužel na mě byl zbytečně tvrdý (jak se ovšem ukázalo, ještě dost „měkký“ oproti ostatním).


V tu dobu už bylo prasátek v chlívku požehnaně a pařilo se o sto šest. Překvapilo mě, jak brzy už bylo na místě dost lidí a to přímo ve víru tance a zábavy. V Praze v tuto dobu zejí kluby ještě prázdnotou, z čehož vyplývá, že i já jsem zvyklá dostat se do varu až v daleko pozdějších hodinách a v tuto dobu jsem se věnovala spíše taktickému vyčkávání a sledování dění kolem sebe spojeného samozřejmě s návštěvou pivního baru, který byl ovšem jediný pro všechny návštěvníky, což si troufnu odhadnout na něco kolem tří tisíc osob a to je myslím si dost málo. Tím si ovšem pořadatelé škodí spíše sami, co se výdělku týče a proto se mi tento fakt zdál docela nelogický. Co se týče VIP (v tomto případě Very Important Pig) nemám ve zvyku ho příliš využívat, ale pro tentokrát měl jednu výhodu, bar byl tedy taktéž bez piva, ale jedna toi toi byla spásou pro nás, kteří jsme nechtěli tam, kde kapacita záchodků v černé tmě poněkud nestíhala a slušně řečeno tam prostě nebylo o co stát.


Jednu hodinu po půlnoci se tu objevil tak dlouho očekávaný dj Rush. Několik jeho obdivovatelů a obdivovatelek se na něj vrhli jak supi na mršinu, v tuto chvíli se ještě velmi rád fotil a podepisoval. Po jeho dvouhodinovém setu už se nezdál být až tak nadšen. Ale k jeho samotnému setu. To co jsem očekávala a přála si já, bylo s tím co jsem slyšela asi jako něco o koze a voze. Těšila jsem se na jeho „zpívánky“ které nám předvedl na SOL. Spousta mých známých mě nazvali naivkou, ale nebyla jsem sama, kdo od jeho vystoupení očekával něco jiného. Nějakého minima vokálů jsme se ale i přesto dočkali. Celkově na mě ovšem jeho vystoupení působilo moc tvrdě a já sama bych v takovém rytmu nezvládla snad ani klepat řízky, natož tancovat. Přesto všechno samozřejmě byl hvězdou večera, který potěšil 99% zúčastněných a s publikem umí neuvěřitelné věci, někdy ovšem byly emoce party peoples až přehnané. Připomínalo mi to reakce na Michaela Jacksona v době jeho největší slávy.

Při sledování většiny zúčastněných jsem nemohla potlačit v duchu ono známé pořekadlo: I to prase ví kdy má dost, protože zde to spousta z nich opravdu nevěděla a pohled na některé nelegálními látkami předopované jedince byl opravdu smutný, tím spíš že to byla většina. V Boby centru jsem nikdy nebyla, ale bylo mi řečeno několika lidmi, že tak nějak si ho můžu, jen ve větší míře, představovat.


Když jsem si myslela, že prostě rychleji se už hrát ani nedá, o opaku mě přesvědčil dj Bold. Jak už jsem zmínila, na mě to prostě bylo moc a tak jsem se nechala „vyhnat“ na první vlak v 5 hodin ráno. Každopádně i já jsem se bavila, protože party dělají i lidé se kterými na ni jdeme a díky nim nemůžu ani já tuto akci považovat za nevydařenou, pouze za neprotančenou.

Fotoreport z Pigfestu