The Cinematic Orchestra vyprodali Roxy

The Cinematic Orchestra vyprodali Roxy

28. 11. 2006  |  Autor: Obsession  |  Komentáře (6)
Čeští příznivci vydavatelství Ninja Tune zažívají tento podzim nebývalé hody. 10. října tady byli jeho vlastní zakladatelé Matt Black a Jonathan Moore s projektem Coldcut, 9. listopadu přijela polská dvojice Skalpel, a 22. listopadu se konečně naše země dočkala jednoho z nejslavnějších uskupení z ostrovní stáje – impozantních The Cinematic orchestra.
Po příchodu do Dlouhé ulice jsem pravda s nelibostí přelítla jedním pohledem haldy lidí pomalu mizející v útrobách Roxy, a ceduli hlásající „Vyprodáno“. S davy mám tak trochu obtíže a o entuziasmus z blížícího se hudebního zážitku jsem kvapně přicházela s pohledem na frontu k šatně linoucí se dolů po schodech, s koncem v nedohlednu. Jednou bych chtěla zažít jejich vystoupení v odpovídajícím prostředí. Když poněkud zkrotíte fantazii a upustíte od myšlenek na nějaký jímavý film ke kterému jakoby byla ona cinematická hudba stvořena, napadne vás ideální prostor pro koncert: jemné přítmí, malé lampičky na stolečcích rozesetých poblíž pódia s výhledem pod prsty pánů muzikantů. Zkrátka místo kde se introspektivní nálady vysoce emotivní hudby rozlévají celým sálem a diváky z té podívané mrazí nejen vychlazený nápoj v ruce.

cinematic orchestra

Ale vraťme se na zem. Během půlhodinového stání ve frontě na šatnu jsem si nastrkala do kapes jen to nejnutnější. Bylo jasné, že tentokrát půjde o centimetry. Poté co jsem se zbavila zátěže začínám vnímat tématicky laděnou hudbu v podání Dj Talla. Zahrál několik mých oblíbených kousků a tak se mi pro vymodlený nápoj sunulo mezi lidmi o něco příjemněji. Mysl agorafobikova zchlazená pivem zatoužila po alespoň nějakém výhledu na pódium, ovšem nedočkavé stádo ( jak jinak nazvat nevychované české publikum jež dvacet minut po oficiálním začátku koncertu píská, pobízí a povykuje dožadujíc se urychlení příchodu TCO na pódium) ji zatlačilo na nejvíc nechtěné místo - pod pravým okrajem balkónu. Hnout už se nebylo kam, ti za mnou si bohužel mysleli něco jiného. Nevyhnutelný kontakt s cizím tělem, či batohem bych ještě brala, ne tak ale s obsahem jejich kelímku. Od ženštiny, která si koncert spletla s pavlačí jsem mlčky inkasovala politá záda. Měla jsem problém vnímat úvodní píseň večera Awakening of a Woman (Burnout), ale zato jsem přesně věděla jak se jí nedařilo přiložit dokument k emailu. Slušně jsem požádala slepici, aby držela zobák. Veškerá snaha odpoutat se byla marná, nadšený pár přede mnou mi při prvním aplausu omylem polil pro změnu ještě prsa a když se blondýna začala rozčilovat proč Evolution nezpívá „ta černoška“, sykla jsem při odchodu ze zvukové kapsy, že Fontella Bass byla pouze host a táhne jí na sedmdesát let.

cinematic orchestra

Dav mě vyplivl na chodbě zpola zaplněné lidmi, kteří se už nebyli ochotní do sálu nacpat. Šla jsem zkusit štěstí na balkon, kde mě po čase naštěstí přijali ke stolečku gentlemani neúnavně zapalující jointy.

Vlastní koncert pro mě začal vlastně až nyní s konečně kvalitním poslechem dosud nevydaných záležitostí, které se střídaly se známou tvorbou z řadových alb. Cinematici novým a starším věcem věnovali zhruba stejný čas. Konečně se mi naskýtá pohled na pětici muzikantů a jejich hosta, klavíristu a zpěváka, usmívajícího se od ucha k uchu, který najednou vtrhl na pódium s jakýmsi vibrafonem opatřeným hadicí, jež zajímavě dobarvoval vysamplované dechy, které měl jinak ve svých rukou kapelník TCO Jason Swinscoe. Po koncertu se dá říct, že co člověk – to jiný názor na jeho zpěv.

I když je Kanaďan Patrick Watson majitelem oduševnělého hlasu, s TCO to na můj vkus s falzetem trošičku hrotil. Rozhodně nebudu první, kdo říká, že jeho hra na křídlo, uvolněný a přitom procítěný zpěv silně připomínal zpěváka Coldplay Chrise Martina. Ovšem s tím rozdílem, že Watsonův projev se zdá být očištěn od prvoplánového dojímavého patosu. TCO zároveň s Watsonem tráví většinu letošního roku prací ve studiu na novém albu, které vyjde příští rok. "Montrealský nejromantičtější zpěvák" na něm bude zpívat a také je autorem textů. Ačkoliv asi málokdo v publiku tušil kdo je ten sympatický chlápek, Patrick se svou kapelou předskakoval Jamesi Brownovi na jeho evropském turné a momentálně patří k největším nadějím kanadské hudební scény. Stylové označení jejich muziky je dost nestabilní i pod širokou kolonkou indie, ale do žádné jiné nepasuje lépe. Třebaže pro mě nebylo koncertní spojení se TCO zcela přesvědčivé, koupila jsem si po koncertě jeho letošní desku Close to Paradise. Něco na tom chlápkovi je, svědčí o tom i spolupráce na některých písních s geniálním Amonem Tobinem. Poslechněte si čtyři ukázky z tohoto alba na jeho Myspace.

cinematic orchestra

Dle dojmů z nových věcí se dá usoudit, že současnou tvorbu TCO Watson silně ovlivňuje. Hudba tenduje k více komorní atmosféře, vrstvené dechy pravděpodobně nahradí neumělý zvuk klavírního křídla. Tak trochu se obávám, aby se filmové asociace z poslechu dřívějších TCO nepřesunuli někde od Davida Lynche k teskné romantice, ale co si budeme povídat - All that You Give je taky zamilovaná, a výše zmíněná Fontella Bass propůjčila svůj hlas pro podle mě best love song ever! Pokochejte se výtečným videoklipem.

A zpět ke koncertu. Nejčerstvější člen TCO Phil France hrál basovou kytaru, nenápadný kytarista Stuart McCallum sedící na malé bedničce patří k jedněm z nejžádanějším kytaristům na scéně pro svůj neuvěřitelný cit pro harmonii a způsob hraní kdy si pohrává se svými vlastními smyčkami. Mám pocit, že některé dechy byly dílem jeho kytary prohrané přes efekty. Jeden ze služebně nejstarších cinematiků John Ellis se o klavírní party zčásti dělil s Watsonem. Pasáže kdy hráli spolu byly velkolepé.

Při ohlášení výtečné písně Channell 1 Suite z alba Motion která se dočkala velkého množství skvělých remixů publikum s dlouhotrvajícími ovacemi. Tuto pecku stejně jako Ode to the Big Sea a další starší materiál zahráli v přepracované podobě. Při poslední zmiňované předvedl Luke Flowers na svou obrovskou bicí soupravu jímavé sólo. Proklínám množství vypitých tekutin a běžím si odskočit. Na chodbě vůbec nikdo není, stejně jako na toaletách. V sálu se nakonec našlo místo pro všechny. Při návratu beru schody po třech, příjemný drum and bassový rytmus a mistrná Man with the Movie Camera roztančily nejednoho člověka, usmívali se snad všichni na pódiu pod kterým se udělal pořádný kotel. Po poslední písni následoval nejmohutnější potlesk v Roxy ke kterému jsem se měla tu čest přidat a když aplaus neutichal, přidávala se ještě krásná a něžná Rites.

Dlouho jsem nebyla v očekávání nového alba nějaké skupiny tak napnutá, jak v tomto případě, bude zcela jiné, než bych před koncertem tušila.


Fotoreport Cinematic Orchestra
Web Cinematic Orchestra

6 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:

30. 11. 2006 | 17:23:25
+0 | -0
tt: třeba nebude tak zle, ale já bych byla taky raději kdyby se podobalo jejich dřívější tvorbě.

Věřím, že se lidem nechce hrát roky to stejné, všichni prochází určitým vývojem, ale změnila se atmosféra té muziky a to je dost zásadní.
tt
30. 11. 2006 | 05:49:53
+0 | -0
Report pěkný, koncert strašný. Čekal sem trošku víc do jazzu a zatím to byl koncert dvojníků Cold play, bohužel. Zpěvák pro mě absolutní B, bez výrazu. Na jejich nový CD se opravdu netěšim bude to odklon módnim rockovym stylem.
summ
29. 11. 2006 | 23:32:56
+0 | -0
och. moc pěkně jsi to napsala...

29. 11. 2006 | 22:47:15
+0 | -0
Kapacita Roxy je pry 1200 lidi, narvano bylo nechutne. Je pochopitelne, ze je chce videt hromada lidi, ale v rozumny moment se to prece musi utnout. A dekuju za reakce, potesily:)
Mirek
29. 11. 2006 | 20:01:44
+0 | -0
Jo je dobrej!! Až na to že tam klub pustil fakt mnohem vic lidi, nez je jeho kapacita!!
zeq
29. 11. 2006 | 18:30:46
+0 | -0
paradni report!!!!!! jak kdybych tam byl a nemusel se pritom mackat :o)
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika