Bruno Ferrari: Jak může mejdanový vtip naplnit klub

Začátek je avizován na osmou, spěchám. Klub je zatím zaplněn slušně, je přece pátek. Nejsem sama koho překvapí začátek jeho koncertu ve 22:30. Bruno si připadá natolik vyjímečný, aby tvrdil, že se zatím neobjevila předkapela, která by jich byla hodna. Provokace jak má být. S překvapením zjišťuji, že předskokan - jako dj být může.

Snad si to u něj ROMANO PORNI zasloužil svým jménem, to zní snad dostatečně obskurně. Čekání na otevření sálu mi krátí trojice GREATEST HITS COLLECTIVE na barové stagei, která se zaslouženě těší čím dál větší popularitě, a rozhovor s přáteli. Zjišťuji, že všichni přišli ze zvědavosti, jeho tvorbu z nich vlastně nikdo nezná. Mezi těmi svými jsem sama, která od něj něco málo slyšela. Média i u nás mají svou sílu. Kvalitně napsaná tiskovka dokáže divy, navíc komu se podaří dostat přebal svého alba na titulní stranu Reflexu?



Pomalu docházíme k závěru, že se dnes uvidí nakolik jsme se nechali zblbnout médii a jestli není celé tohle divadýlko kolem Chrámu něhy jen dobrý marketingivý tah. Osobně mi přišla hudba o dost slabší, než byla tiskem popisována. Stáhla jsem si několik písní z Brunova webu a nijak mne nenadchly, našla jsem stařičkou přílohu časopisu Živel s názvem Peepshow, která letěla na dno krabice po prvním poslechu a poslechla ji znovu. Zvláštní. Jakkoliv nonkonformní člověk si připadáte, naučíte se časem některým médiím věřit. Moje důvěra byla dokonce taková, že i když mi všechny tracky přišly jaksi plytné a nezáživné, tak jsem byla přesvědčena, že koncert bude určitě mnohem lepší!

Mezitím to v sále začalo sympaticky klikat. ROMANO PORNI rozjížděl docela šťavnatou kombinaci elektra a minimalu, ale na začátek večera mi přišlo jeho hraní zbytečně tvrdé. Několik lidí se dalo do tance, kdyby hrál na slibované after party, dala bych se do toho taky. Já si ale šla najít místečko, kam bych se zašila přes svým párty přízrakem. Taky máte svého? :) Ad videoprojekce : krapet nechutné záběry z pitvy obojživelníků a mlátící se animované postavičky vystřídala slovenská reklama na řasenku a tampóny, což mě taky přimělo k odchodu do ústraní.



Do sálu začínají spěchat lidé, přidávám se. Zazní intro a na pódium vkročí hráč na bicí, zanedlouho ho následuje celý zbytek kabaretní sestavy. Sál je solidně nacpaný. Bruno působí mezi svými backvokalistkami Sweet a Kinky docela majestátně, ostatně jako každý muž mezi dvěma kočkami. Holky vytáhly obří blyštivé makety penisu a show začala nabírat na obrátkách. První song mne nijak nenadchl, všechno tohle už tady jednou bylo, a to si v osmdesátkách moc nefrčím. Prodírám se lidmi abych si odskočila a koukám, že ve zbylých prostorách Flédy není ani noha. Všichni tedy přišli na Bruna.



Vracím se do sálu a sleduji svérázný ansámbl. Údery do bicích nejdou slyšet, kytara naopak hlasitě břinká. A co zbytek hudby? Inu, ten se bezostyšně line z playbacku, který ani nikdo neobsluhuje, zato dává 80% veškeré hudební výplně a představuje to zajímavější z muzikální části vystoupení. Škodolibě mě napadá, co by se stalo, kdyby jim cédéčko začalo přeskakovat. Jeden má v ruce paličky, druhý kytaru, holky mají plné ruce blyštivých nádher a Bruno má plné ruce sám sebe. Ujal by se toho někdo, nebo by show pokračovala dál? Dost možná ano. Úmyslem dekadentů vždy bylo šokovat. Pravý dandy se královsky baví skandály, které vyvolává a sám Bruno prohlásil, že se snaží v první řadě pobavit sám sebe a pak případně i návštěvníky svého koncertu.



Stylizace do zvráceného a výlučného jedince je téměř dokonalá - knír, hůlka, pableskující oblek a zádumčivý pohled. Tanečnice jsou opravdu vypečené, lascivní tanečky jim jdou perfektně, naštěstí si od mikrofonu většinou nechávají takový odstup, že jejich jekot jen tak prošumí. Ono ani Bruna nejde moc slyšet. Nezpívá, deklamuje. Sám se spíš považuje za showmana. Celkové nazvučení je mizerné, takže tolik adorované originální texty skoro nebylo možné v plytkém zvuku rozluštit.



Song za songem utíká, najde se i chytlavější pasáž, ale celkové vyznění je monotónně ubíjející, zbytečně nabubřelé a očekávanou vyjímečnost v tom nevidím. Buď jsem málo submisivní, nebo si temného knížete dark disco představuju úplně jinak. Člověk musí být machr, aby z něj byl povedený freak. Tomuto machovi jsem to nezbaštila. Bruno si přináší tác s pomeranči, které začíná metat do publika. Nebýt pohybového nadání jedné tanečnice, asi bych nepovedený kabaret opustila dřív. Moje přítelkyně trefně poznamenává: Začínám mít pocit, že ty holky jsou tu jen proto, aby odvrátily pozornost." Show nám začala lézt na nervy, a tak jsme odešly do předsálí, které bylo plné lidí s podezřele stejným výrazem v obličeji, jako byl ten náš. Jasně, nic nemůže fungovat stoprocentně.



Mám pocit, že vysoké hodnocení hudebních publicistů nezískává hudba, nýbž postava Bruna Ferrariho jako taková. Svou tvorbou a kontroverzí v malém českém kulturním dolíku přece jen vyniká. Je s podivem, jak silný kult osobnosti se kolem něj vytvořil. I když, nakolik je vlastně populární ?

Foto: Paulinka (celý fotoreport ve středu)