LOVE PLANET: Staré zlaté časy

LOVE PLANET: Staré zlaté časy

17. 08. 2005  |  Autor: erow  |  Komentáře (0)
Proky: Hned na rovinu vám řeknu, že ten víkend měl být dokonalým mementem starých zlatých časů. Časů, kdy jsem řádil jako zběsilý a nedbal na to, jestli je den nebo noc a kolikátý je to vlastně den.
Hned na rovinu vám řeknu, že ten víkend měl být dokonalým mementem starých zlatých časů. Časů, kdy jsem řádil jako zběsilý a nedbal na to, jestli je den nebo noc a kolikátý je to vlastně den. Na jednu stranu jsem si říkal, zda to mé staré sedmadvacetileté kosti ještě zvládnou, ale na druhou stranu přeci pravidelně cvičím, a to nejenom v posilovně, ale především také v hospodě či v tanečních klubech.

Takže plán byl jasný, jak jsem ho alespoň říkal své kamarádce Káťe, která zajistila odvoz, zatímco já měl na starosti stan. "Káťo, uvidíš, bude to bomba. Já to vidím tak, že v pátek tam přijedeme, postavíme stany, smotneme brčko, vydáme se na obchůzku....no a v neděli pojedeme domů." Že jsem v tu chvíli naprosto přesně vystihnul realitu ještě nikdo nemohl tušit, stejně jako já jsem v té době neměl tušení, že můj spacák, který se mnou prožil takovou řádku akcí, se připravuje na svou
labutí píseň. Možná mě to mohlo dojít v okamžiku, kdy se z něj ysypala hromada droboulinkých papírků - vzpomínka to na zápůjčku známým, kterým vážně děkuji, že se můj pokoj hodinu před odjezdem proměnil v zasněženou krajinu.

Bleskurychlý úklid se prolínal s bleskurychle ubalenou cigaretou, nasazením sluchátek, rozvážnou chůzí rozzuřeného býka směr metro a následným dopadnutím na Budějovické, kde již čekal zbytek výpravy. Rychlé cígo, krátký pokec, jekot pneumatik, sbohem Praho a ty Janičko, na Tábor, na Tábor. Malá zastávka na benzínce, která se sice obešla bez tankování benzínu, ale já do sebe musel nalít nový energetický nápoj, který mi měl dodat 100 oktanů, zatímco uzoulinká tyčinka s produkty babičiny zahrádky moje oktanové číslo opět snížila. Jsme v Táboře a stavíme u hypermarketu nakoupit vše potřebné na celý víkend. V mém košíku se ale prozatím kolébá akorát láhev vodky a dva džusy. Navíc, po zaplacení zjišťuju, že to moje oktanové číslo jsem snížil asi více, než bylo zdrávo. Koupit k vodce dva jablečné džusy? No nejsem já debil? Příště si ten nápis na krabici budu hláskovat jak trotl, abych už nic nezvoral.

Auto parkujeme zcela logicky na úplně opačné a rovněž nejvzdálenější straně od stanového městečka. Během chvíle je iglů přikolíkované a napnuté, zatímco Káťa pracuje na naší veselé náladě. Podle plánu vyrážíme na obchůzku a již u vstupu si říkám, že ochranka musela nejspíše při přijetí vyplnit psycho testy. Kdybych patřil ke čtyřprocentní menšině, prošel bych jejich rukama několikrát, neboť takovéhle hmaty bych rozhodně nečekal. Ale jsme vevnitř, kde na nás udeří tvrdá realita. Či spíše ani ne realita, jako ceny. Ale co, mám v kapse tři lupeny, kupci již prozvání mobil a já lítám od pódia ke vchodu a zase zpátky, jako kdybych byl nějaký potřeštěný splašenec. Paráda, mám namaštěnou kapsu a jdu si namastit hubu, respektivě si trochu upravit smyslové vnímání.

Venku zas není takové teplo, takže pro začátek si dávám Švihadlo. A že se mnou pěkně cvičí. Dokonce mě dokázalo rozpálit až na 100°C, kteří po mladoboleslavské partičce vystupovali. A řeknu vám, první konzertní vystoupení, které jsem od nich viděl, mě dokázalo rozpálit na dvojnásobek. Další pivko na omamném čerstvém vzduchu mou teplotu poněkud zchladilo, ale to se již pomalu řítím na Tata Bojs, kteří patří mezi mé velké oblíbence. Částečně možná proto, že dokážu zazpívat téměř celý repertoár a přitom se neztraptím svým sametovým hláskem připomínajícím kombinaci Milana Caise a medvěda grizzlyho. Nemůžu si ovšem pomoct, ale po jejich vystoupení na mě přichází malé rozčarování. Jistě, byli skvělí, jistě, byli bombastičtí, ale jejich vystoupení scházela ta pověstná jiskra. Jak se zdá, tak doopravdy i muži (a Klárka) mají své dny.

Teď se ale budu potřebovat doopravdy schladit, protože přichází páteční finálová trojka, jak jsem si to alespoň částečně nastínil ve svých mlhavých představách. Ohm Square a Kosheen následované Roni Sizem. Ohm Square vykopávají a zdá se, že to bude gól. A vskutku, publiku nahráli přímo na hlavičku, jak se alespoň zdálo, neboť každý skákal co nejvýše. Zatímco ovšem při sledování partičky okolo Honzy Čechtického se mi vybavil film Šeptej, kde hrál Honza Speedyho, tak před vystoupením Kosheen jsem měl v hlavě jenom filmeček Jedna ruka netleská. Čekáš, čekáš? No čekám, čekám. Tak čekej, čekej. Jestli se teď na mě někdo křivě podívá, tak mu asi useknu ruku. Konečně, konečně jsme se dočkali a Kosheen nastupují po hodinovém zpoždění. A je to bomba. Je to vrchol dnešního dne, pro mě možná i vrchol letošního léta. Vznáším se v oblacích, zatímco zpěvačka Sian Evansová se ptá, jestli ještě hladovíme. Jasně, že hladovíme, když jste nás namlsali peckami jako Hide U nebo Catch. Následuje tedy Hungry a můj mozkový žaludek kručí. Já chci víc, já chci víc. A je toho ještě daleko více, neboť žádná hitovka z debutového Resist i následného Kokopelli nezůstala vynechána.

Tak super, teď ještě Roniho a možná se půjdu i na chvíli vyspat. Jo aha, tak ono Roni měl problémy s letadlem a nedorazil. Já mu říkal, že ty balíčky má roznášet jenom po metru a ne po letišti. No nevadí, alespoň, že Zinc je důstojnou náhradou. Hraje Roniho starší pecky, které by ovšem rozpálily nejednoho mladíka. Nebo mladici. Jdu spát. Jsem vygumovanej, dáváme si brko na dobrou noc a pak už mě spánek zbaví poničeného vědomí. Během pár sekund je ráno. Chvíle válení u stanů a pak návštěva stánku s pivem a čínskými nudlemi. Já blb si na ně nandal tolik pálivé omáčky, že začínám vidět našikmo.Z pusy mi šlehá oheň,na který platí ovšem kelímek nápoje dovezený přímo z Plzně. Jdeme se ještě válet, jelikož Lenka Dusilová začíná až ve dvě. Na chvíli vytuhávám a z polospánku slyším jenom Dášu, jak říká: "Tak jdete s náma nebo ne." No jasně, jdeme se vydusit. Začíná klidně a já se tak v duchu můžu ptát, kdo je vlastně světlo mojí duše. Možná, že Skyline, kteří začínají o pár hodin později. Ale do té doby toho musím ještě tolik stihnout. Dáša láká mě a Káťu, ať se jdeme mrknout na Al Yaman, prý je to fakticky maso a nesmíme si to nechat ujít. A maso to fakticky bylo. Žádné mleté, ale pořádný nářez směsice rockových kytar,elektronických beatů a orientálních rytmů. Když o tom tak dnes uvažuju, bylo to vážně příjemné překvapení a mé momentální náladě sedl ten rytmus dokonale. Stejné to bylo i s Hypnotix nebo Wohnout, ačkoliv ti druzí mi připadají, jako by stále stavěly na jedné a té samé myšlence. Pro dnešek asi banány vynechám.

Místo toho vážení, si ale spíše dám dvě kilíčka vážený, v igelitu balený, na doma ke zhulení. Jo, tak tenhle song znáte asi všichni. Boe Wave a jejich Pašerácká. No, ten kornout vážně vypadá, jako by vážil dvě kila. V hypnóze sleduju Hypnotix a těším se na Skyline. Začínají se zpožděním, ale na ně bych vážně vydržel čekat i o minutu déle. Jo takhle pánové, tak vy chcete vidět ruce nahoře. No dobrá, já dosáhnu až na nebeskou linku. Přicházejí Ralph Myerz a The Jack Herren Band následovaní Moimírem Papaleescu and the Nihilists. Pro mě snad největší překvápko večera. Znal jsem je podle názvu, možná kdysi i slyšel, ale teď zapůsobili ještě více. Schválně hádejte, jaká nová alba jsem si hned po příjezdu pořídil? Skáčeme, řádíme a paříme a najednou koukáme, že nejsme sami. Tedy ne že by tu nebylo pár tisíc lidí, ale přímo vedle nás se rozjíždějí Skyline a tancují stejně zběsile jako na podiu. Chvíli musím zručně pracovat, ale když mi jsme takoví zemědělci a ty naše plodiny nám tolik chutnají. Navíc, za námi stojí Michal Malátný z Chinaski, takže to chce vážně dlouhej kouř. A pak pohoda Stereo MC`S. Zdá se, že jsou s davem přímo propojení, jak to alespoň zpívají v singlu Connected. Jo pánové a dámy, já jsem vážně Deep, down and dirty. Tahle kapelka z britských ostrovů je tu už dvacet let, ale poznáte to snad jenom podle čím dál tím více susšího obličeje frontmana Roba B. Navíc, v letošním roce chystají velký comeback s novým albem, z něhož po festivalu již známe singl Set It Off. Jsem na něj vážně zvědavý a jestli bude stejně dobré jako ty předchozí, asi si ho opravdu koupím na DC++.

Chvíli ještě oxidujeme na Adamovi Freelandovi, ale pak se již začne ke slovu hlásit opravdová zima. Vydáváme se ke stanu a domlouváme se, že ještě zapaříme. "Klidně do sedmi, ale hlavně, když budeme v teplíčku." Příchod ke stanu je ale poněkud zajímavý. "Hele, my máme otevřený stan. A kouká nám z něj spacák," říká Káťa. "No hlavně nám tam někdo chrápe," kontruju. Za doprovodu slov, která raději ani neříkám před většinou známých, toho zas...píp....kr...píp.... vyhazuju a posílám do p.....píp a píp...píp...píp. "Radši se koukni, jestli nám tam něco nešlohnul," připomíná v tu chvíli ještě nic netušící partner v utrpení. Ve skomírajícím světle zapalovače koukám, že náš návštěvník nám nejenom že nic neodnesl, ale dokonce nám i něco ponechal. Takhle poblitej stan a spacáky a vůbec veškeré věci jsem neviděl od... No vlastně takovou spoušť jsem ještě nikdy neviděl. Škoda, že chlapík zmizel v davu, teď by asi poznal, jak vypadá Klub rváčů, z kterého by se mohl jít rovnou přihlásit do Klubu sráčů.

Je skvělé, že máme kamarády. Mário bere situaci do svých rukou a okamžitě kontaktuje další osazenstvo, které si nás rozebere do stanů. Zabaleni v karimatkách, všech možných svršcích a občasném kousku spacáků našich nových spolustanujících přečkáváme snad nejdelší tři hodiny festivalu. Ačkoliv je ráno sluníčko, mě probírá až horká vana doma. V mlhavé páře přemýšlím o víkendu, který mám rovněž v mlhách. Ale jedno vím jistě. Tahle akce stála za to. Nezlomilo mě počasí, nezlomily mě ceny a nezlomil mě ani blijící účastník. Takže vám můžu jasně oznámit, že staré zlaté časy se vrátily. A já s nimi.

Proky





0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
NOVÉ SOUTĚŽE
PETE TONG, Roxy
1 x 2 vstupy
JE ČAS VYRAZIT NA
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2020   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika