Dub Royal: Horečka na Favále

Na ten den jsem se dlouho těšila. Plánovala jsem co si vezmu na sebe, koho asi potkám, jak dlouho vydržím tančit. Kamarádi mi říkali, že tohle si nesmím nechat ujít. Kamarádi mi rozumějí. Ale proč jsem musela dostat tu pitomou angínu. Mátový čaj, pocení, anti-angin... nic mi nepomáhá. Máma by mi určitě nedovolila tam jít. Ale já, já musím. Rozjezd jede v jedenáct, svážu prostěradla a uteču oknem. Termosku čaje pro jistotu beru s sebou. Mám horečku. Favál duní, už je plno. Ještě v deset tu prý nikdo nebyl. Tohle je Favál, do desíti prázdno, pak nedýchatelno a špatný zvuk. Nicméně od dob, co se Fléda stala zbohatlickým klubem, je to jediná možnost, jak ukojit větší hudební potřeby.

Hlavní sál duní. Taneční parket odezírá ze rtů basová poselství. Ten dub, to je vám zvláštní muzika. Ten dub. Mocné basy, něžné tóny, těla vlající ve větru. Dub. Harmonie těla, země, ducha, vesmíru.

O půlnoci je čas na další tah. Spojení gramofonů a živých nástrojů je něco neuvěřitelně silného. To je karlovarské Studio Ajar. Gramofony, kytara, basa. Propojení, to je oč tu běží. Když navíc linku basy obstarává krásná žena, křehká a přitom tak silná, je z toho krásný požitek. I když jsou pro mě velkou neznámou, pro dnešek přesvědčují, že bych si je měla zapamatovat.

Nicméně, domácí fanoušci vědí že vrchol teprve přijde. Domácí tým na domácím poli, to je vždy šťastná bitva. Ngomau a jeho rodina: El, Matějka, Ghandí. Tahle fúze už zapustila kořeny a teď roste, stává se víc než stromkem ve větru, stává se základem pro růst sladkých plodů. Wicked Nations, to je hymnus. Závěrečným duet virtuálního a živého zpěvu dokazuje, že eL není jen zdatný řečník, ale i výtečný zpěvák. Matějkova cesta od gramců k mikrofonu se zprvu zdála být zbrklá, ale teď naašel sé tempo a lidé dokážou tohle tempo udržet. Ghandí. Člen brněnské filharmonie, Člen ??? kvarteta, studovaný violista. Člověk, kterému vyjde, na co sáhne. Desky, zpěv, klasické nástroje... Uhnat tohohle kluka, to je záruka úspěchu. Každý dostane prostor. Zazní Smíření, píseň, o níž by měl každý chvíli popřemýšlet. Kluci se střídají ve své šou, krajejí tenhle dubový dort a my všichni si můžeme pochutnat...

Po téhle extázi je tu ještě jedna příjemná záležitost. Od našich sousedů se vynořila Falujah. Slečna, která hudebně nadchne nejednoho posluchače, která se nebojí provést Vás cestou od hip hopu k dubstepu. Její cesta není prozatím dlouhá, ale vypadá to, že má správný směr. Když hraje, hlavní stage je skoro prázdná. Možná je čarodějka. Spíš má talent. Nebojí se experimentovat a tahá desky, které milujeme. U mě vítězí zboňovaní Looptroop a neotřelý Rusko.

Snad nebýt té nemoci, vydržela bych do svítání, takhle jdu spát a před usnutím odříkám malou motlitbičku... Víc takových večerů, bože..