Jací byli Ralph Myerz & Jack Herren band

A právě ta byla hnacím motorem mé návštěvy. I když výše uvedená definice není v mém případě úplně přesnou. Určité povědomí o této kapele jsem, co by toužící být takzvaně v obraze, měl. A tak budou dost možná s perexem příznivci tohoto bandu tak trochu nesouhlasit. Jisté však je, že ti co tuto kapelu znají, ale na její koncert nešli, tvoří zanedbatelnou menšinu.

Tento úvod je důležitý k pochopení přesně takovýchto koncertů. Ralph Myerz & Jack Herren Band jsou uprostřed své cesty a vychutnávají si volnost hraničního pásma, které nepatří nikomu, které nabízí volnost, jež tihle Norové umně přetavují do svých skladeb. Je to přesně ten stav, kdy kapela není hvězdou hodnou zařazení do mainstreamu (mnohdy proti své vůli) a zároveň není neznámou a dětsky nevinou. Kdo navštívil Semtex Culture 07 ví. Kapela si tak uchovává ve svém portfoliu punc neokoukaného a zároveň hmatatelné důkazy své tvorby. Jsou jimi již tři alba, která tvořila kostru koncertu.



Roxy byla v tento večer tak akorát plná a právě plnost klubu přímo určuje klima, které je-li příznivé, notně ovlivňuje atmosféru ve stylu: volně dýchej, naplno si užívej. Předkapela sice žádná nebyla, ale nikomu to nijak zvláštně nevadilo. Myslím, že osm z deseti návštěvníků by čas do začátku koncertu strávilo úplně stejně bez ohledu na to, zda se na pódiu někdo snaží či ne. O to větší byl pak start koncertu. DJ Erlend Sellevold skrývající se za pseudonym Ralph Myerz, jež si vypůjčil od nechvalně známého režiséra erotických filmů se svými dvěma stálými členy s typickými norskými jmény Tarjei Strøm a Thomas Løhnheim rozjel za doprovodu hostujících členů velmi slušnou show. A je-li něco velmi, znamená to, že je to sice hodně, ale ne úplně. Máte pocit, že si s vámi hraju? Tak jo – koncert byl energický, členové bandu do toho dali celá svá já, ale něco tomu stále chybělo. Toť verdikt, marná sláva, nelíbí-li se vám. Že by více zpěvu, či více invence? Těžko říct. Na druhou stranu, show to byla skutečně velmi rázná a pánové si hraní evidentně užívali, a to se cení.



Syrový zvuk kytary, mocná basa, do toho trocha té elektroniky a taky znásilnění jedné z pomůcek Ralpha Myerze. Inu točí-li někdo erotické filmy, nedá se od něj čekat nic jiného. Ano show to byla skvělá. A i zatančit se dalo naplno. Možná v tom je ten, vlastně můj problém. Pokud bych na koncert zamířil s partou přátel a s nějakým tím pivkem v ruce a skotačil pod pódiem, dost možná bych psal chvalozpěvy. Ale já šel objevovat, poslechnout si něco nového, rozvinout své představy o dokonalých zvucích o nepoznaných melodiích a podívat se na kapelu co je údajně tak strašně kultovní až přechází zrak. Možná kdybych odešel v půlce, odnesl bych si mnohem pozitivnější zážitek, ale díky setrvání až do úplného konce mi jednotlivé skladby začínaly splývat, a tak jsem odešel neukojen. I když třeba Nikita se mi líbila moc, právě ji považuji za vrchol koncertu. A nedaleko k němu měla i skladba Kill the DJ. Tyhle skladby si někdy rád zopakuji. A co z toho plyne? Ne, nebyl to špatný koncert, ale ani jízda na tobogánu, po které si řeknete. Hmm, to bylo hustý… anebo tak něco.