IM Cyber: Ed Rush je maskotem Take Control

Momentálně ti táhne na třicítku, pomáhá ti kontakt se scénou a se stále mladším publikem a kolegy ubírat roky?
Vždycky jsi byl taktní… (smích). Ono je těch věcí asi víc – hraní, škola, volná pracovní doba, díky který jsem se ještě úplně nezařadila do „matrixu“, nemám děti… Tohle všechno mi zatím umožňuje lehce nezodpovědnej přístup k životu, obelstívat přírodu a zas tak rychle nestárnout.

Přepadá tě někdy úzkost a myšlenky ve stylu „na tohle už jsem stará“?
No zrovna tohle je jedno z nejčastějších témat mých zadumaných stavů. Na jednu stranu jsem za tuhle volnost hrozně ráda, zároveň si ale uvědomuju, že k vnitřnímu klidu a vyrovnání tudy vždycky cesta nepovede. Podle mě je v určitým věku důležitý dospělost přijmout se vším všudy a snažit se postupně vyřadit věci, který do ní nepatřej.



Hraní ale nevzdáváš, neubíráš… Stále tě baví a nebo je motivací i to, že tě společně s přispíváním do časopisů živí při studiu? Myslíš, že start „běžného života“ se zaměstnáním od rána do večera může být pro tvé hraní „hřebíkem do rakve“?
Poslední dobou se u mě vztah k hraní mění každej den. Baví mě ta hudba, baví mě hrát, ale čím dál hůř zvládám věci kolem – noční život, cestování... Stále víc potřebuju svůj klid a určitý typ lidí kolem sebe a často ani jedno na akcích nenacházím. Kdybych nestudovala a mohla se víc věnovat normální práci, hrála bych míň. Současnej model mi lásku k hudbě sice občas komplikuje, ale zároveň mi dává určitou volnost, jsem za něj vděčná... Takový první polohřebíček by mohlo být absolvování školy a ten úplně finální pak jednou rodina. To bude nejspíš ten správný čas oprášit flétnu, ságo nebo hlasivky a rvát do hudby ty emoce zase nějak jinak.

Člověk má neustále ideály o tom, jaký by chtěl mít život, zájmy a jak trávit čas… co posledního se ti povedlo, za co jsi šťastná a jaké další mety máš nastaveny?
Když jsem se před prázdninama totálně odstřihla od života a kamarády dočasně vyměnila za sociologický mudrce, nejvíc mi ten měsíc pomohla přežít myšlenka, že bakalářky jsou takovej mezník a po nich se můj chaotickej život začne dávat do pořádku. Úplně se to teda nesplnilo, ten bordel má momentálně spíš vzestupnou tendenci, na druhou stranu mám teď krásnej vztah. Takže síla myšlenky zafungovala, i když na poli, který jsem zrovna neplánovala. Mojí profesní metou je propojení psaní a sociologie – ať už využívání sociologie v článcích a v beletrii, nebo psaní sociologickejch věcí, který nebudou srozumitelný jen pro inťouše a lidi z akademickýho prostředí. Ale to je daleko; na to, aby to mělo nejakou hodnotu, se toho musím ještě hodně naučit, zpracovat... Prostě dozrát. A k tomu životnímu ideálu - základ je samozřejmě v tom, naházet do kyblíku věci, který tě bavěj, naplňujou a někam posouvaj. Ale pak je dobrý bejt jako taková větev u stromu – máš pevnej základ, nějakou stabilitu a směr růstu, ale zároveň musíš bejt dost ohebnej, abys ty zákruty v životě v pohodě vybíral. Jinak to zbytečně komplikuješ, přehnaně prožíváš a seš víc nasranej... Až tohle budu umět, možná si začnu myslet, že je můj život ideální (smích).

Když se zaměříme na muziku a podíváme do tvé biografie, nalezneme zmínku o působení v kapele Skyline, četné spolupráce s MCs, projekt s baskytaristou Markem Minárikem… Ačkoli si v posledních letech sólista, před týdnem jsi hrála právě s Markem Minarikem na koncertu Pendulum v Bratislavě a s MC OneTwo z Navigators se předvedeš na Take Control s Ed Rush & Opticalem. Jaký impluz oživil tu první spolupráci a jaký dal vzniknout té druhé?
Mišo Kaščák (organizítor festivalu Pohoda – pozn. Bifidus Aktif) zavolal Martovi, jestli spolu ještě hrajem, že by nás chtěl na Pendulum... Tak jsme dali jednu zkoušku, během který jsme zjistili, že nás to stále spolu baví a to vystoupení dopadlo super. A co se Honzy týče... Normálně jsem na MCs v drum’n’bassu alergická, jenže on rapuje úplně jinak a hrozně dobře, tak jsem ho v létě ukecala na hraní v Mlékojedech a teď znovu na Take Control. Je super, že nikdy před tím neposlouchal drum´n´bass a má tak k tomu úplně jinej přístup; pozorně ty tracky poslouchá, neupadá do klišé, má dobrý texty, super flow… No prostě, podle mě budou lidi na Take Control hodně příjemně překvapený.

Nebyl to trošku kontrast s těmi Pendulum? IM Cyber, hybatel dění na deepové scéně s vytříbeným vkusem, hrající na jednom mejdanu s vrcholem kolotočářství tohoto stylu? Jak to nakonec dopadlo?
Přesně podle očekávání (smích). Fanoušci Pendulum nadšení, ti ostatní v rozpacích – velkolepá scéna, hitovky, spousta agresivních zvuků... My jsme hráli úplně nakonec, takže jsme si to v rolích vymetačů parketu skvěle užili a tyhle dvě opačný polohy na jednom mejdanu se vůbec netloukly; naopak měl ten večer vývoj a na svý si přišel každej.

Tipuju, že si to nejvíc užiješ na Take Control s Ed Rush & Opticalem. Ed Rush je tu skoro jako doma, slibuješ si tedy od jejich společného setu něco víc?
Slíbenou máme tříhodinovou temnou funky jízdu proloženou oldschoolovkama, takže asi jako každej pamětník protancuju tenisky.

Vraťme se zpět k naší scéně; vyvíjí se a v určitých ohledech i zvětšuje. Třeba nedávno došlo na Aphrodite do Plzně přes 2000 lidí. Bereš to tak, že takováhle akce přinese drum & bassu více fanoušků a že je to pro scénu zdravé? Nebo převažují negativní pocity?
Čeče, já se teď scénou a její budoucností moc nezabývám, přijde mi to úplně zbytečný. Blbý?

V pohodě, tak se zeptám jinak. Máš radost, když slyšíš, že bylo v Plzni vyprodáno na drum & bassové akci, že fanouškovská základna předhání techno a nabírá náskok i nad ostatními styly nebo na tebe pozitivně působí jiné události, které se dějí?
Tak těší mě to, to je jasný. Radši bych ale byla, kdyby lidi v takovým počtu chodili na kvalitní hudbu; to, že jde o drum’n’bass, ještě zdaleka neznamená, že je to dobrý. Jenže na dobrou hudbu většinou masy nechoděj. Kdyby měla několikatisícovou návštěvnost třeba akce s Breakem, Teebeem a Calyxem nebo Spectrasoul, byl by to teprve důvod k radosti. Mohl by sis říct: Hm, takovejch lidí přes noc zmoudřelo a dneska ráno si pořádně vyčistilo uši...



Zabýváš se jako sociolog politickými tématy? Nedávno vyhrál americké prezidentské volby Barack Obama. Zvítězil tvůj favorit?
Obama je frajer a jestli za Amerikou nestojí stejná neviditelná, zákeřná parta jako v Prison Breaku, zvyšuje se pravděpodobnost, že vyhynutí lidstva nezapříčiní politika a věci s ní spojený. Velký plus vidím i v tom, že je černoch; to by mohlo mentalitou spousty lidí a následně celou společností hodně pozitivně zahejbat. Jinak ale politika není moje parketa, takže ti tady žádnou „odbornou“ sociologickou analýzu nevystřihnu.

A co říkáš na výsledek českých voleb do senátu a krajských zastupitelstev?
Kdy balíme do Ameriky?

Zase mě napadla zpětná otázka ke scéně: Který český DJ, nejen drum & bassový, si myslíš, že by mohl být dobrým politikem?
Jedině mafie z Karlovejch Varů. Charismatický vůdce Akira přece!

Často trávíš čas se zahraničními DJs a producenty, o které se před a po jejich hraní staráš. Baví se takoví lidé o politice?
Největší politolog na drum’n’bassový scéně je Silent Witness; celý dny poslouchá BBC a má to tak vychytaný, že by mohl jít s přehledem přednášet na univerzitu. A stejnej zážitek jsou hovory s Klutem, to je hrozně chytrej týpek. I když s tím si dávám radši hodiny filosofie (smích). Naopak největší peklo to bylo s Frictionem, tam jsem nenašla kromě hudby a fotbalu vůbec nic. A nehnul s ním dokonce ani můj kamarád Tolga, kterej se staral spoutu let o hostující DJe v Roxy a má jako tlumočník politiků dotažený komunikační schopnosti do maxima.

Už na gymnáziu jsi se zapojila do novinářského dění, tenkrát jako redaktorka Šestnáctky, je to tak? Za svůj život jsi procestovala mnoho redakcí, ať už hudebních, lifestyleových nebo publicistických titulů. Na které úkoly a období nejraději vzpomínáš?
Chápu, že bys byl radši, kdyby nebyla pod zákonem, ale byla to teprve Čtrnáctka, Bifiku... (smích). Takhle narychlo se mi vybavily dvě hodně působivý věci – rozhovory s celým Bond teamem včetně Daniela Craiga, když se ve Varech točilo Casino Royale, a natáčení pěveckýho sboru věznice v Ostravě v době, kdy jsem pracovala pro hudební pořad „60“ v Český televizi. To byl strašně silnej zážitek – odsouzený chlapíci v teplákovkách zpívaj romský dojáky, ty tam s nima sedíš, koukáš přes zamřížovaný okno na slunce a stromy, samozřejmě skoro brečíš... Pak mi ukázali, jak bydlej, fotky svejch rodin, vyprávěli, za co seděj; tenhleten za finanční podvody, támhleten za vraždu... Mně tehdy bylo osmnáct nebo devatenáct a strašně mě to rozsekalo. Jako v dobrým slova smyslu. Došlo mi, jak jsou věci na světě relativní a že i ti, po kterých bych dřív plivala, jsou strašně citlivý a lidský.

To je síla no... A ty období? Který tě třeba nejvíc profesně vyškolilo?
Ve stylistice určitě ta Čtrnáctka. Byla to moje první zkušenost se psaním a pamatuju si, jak jsem tehdy chodila domů se slzama v očích, protože šéfredaktorka Anička Vančová se to ze mě rozhodla dostat za každou cenu a jako správnej cholerik k tomu používala dost drsný metody. Ale povedlo se jí to a čerpám z toho v podstatě dodnes. Pak byl určitě důležitej Týden, kde jsem se zkultivovala, díky „60“ jsem zase zjistila, jak to chodí v televizi, v Mladý Frontě jsem si vyzkoušela editorský křeslo, Time In ve mně znovuobnovil chuť se psaním někam posouvat... Ono asi bylo důležitý úplně všechno, protože bez jednoho by nejspíš nikdy nepřišlo to druhý. Momentálně jsem ale na takový křižovatce; svítí oranžová a já si nejsem jistá, kam mám zatočit. Cíl by byl, ale kudy sakra, kudy...

Když mi tu vypichuješ ty svoje momenty z historie, vzpomněl jsem si úplně náhodou na dobu, kdy jsi na večírcích pobíhala s luxusním monoklem pod okem. Co tahle storka?  (smích)
Šmarja (smích)... No to jsem si v praxi vyzkoušela, co to znamená efekt přihlížejícího. Romská paní mi na tramvajový zastávce čorla mobil a když jsem ji nenechala odejít, začala mě strašně řezat. Kolem stojí spousta lidí, ty křičíš, ať ti pomůžou a oni jenom čuměj. Pak se mě zastal kolemjdoucí mladej páreček, kterej zavolal policajty; když přijeli a viděli mě, okamžitě volali záchranku, protože ta paní se mě snažila zparalizovat fakt poctivě (smích). A ještě to mělo dobrou dohru – na pohotovosti mě poslali za takovým strašně tlustým neurogolem, kterej mě nechal svlíknout do spodního prádla; v tom šoku ti to přijde úplně normální. Jenže když jdeš za tejden k jeho kolegyni a ona tě checkuje úplně stejně, ale seš u toho oblečenej... Humáč. Mimochodem, ta zlodějka se jmenovala Heráková (smích).



Nářez! Jaké jsou vůbec tvé únikové cesty, aby ses nezbláznila z dnešního uspěchaného světa? A pak ty uzávěrky a termíny; emaily, messangery a myspacy; a všechny ty cigarety, kávy a fast foody…
No... To narážíš na ten můj kolaps v září? (smích). Unikový cesty se různě obměňujou, hlavně člověk musí pořád nějaký mít, jinak vyhoří... Nikdy před tím se mi to nestalo a je to fakt nepříjemný. Už nikdy nechci zažít stav, kdy ti život absolutně řídí hraní a pracovní aktivity; ten pocit nenahraditelnosti a pár korun navíc za to fakt nestojej. Takže umět odpočívat, vypínat comp, chodit normálně spát, zvednout prdel do přírody, jezdit na dovolenou... Dřív jsem dělala taiji a kungfu a až po té, co jsem to na z časových důvodů vykašlala, mi došlo, jak mě to drželo nad vodou. Z čínský obsese mi zůstal aspoň zájem o jejich medicínu, což je hrozně vychytanej systém a i když podle toho nefunguju na sto procent, naučilo mě to vnímat, co jím a proč, šetřit energií... bejt se sebou větší kámoš a zbytečně si nezadělávat na zdravotní průsery. Před několika lety jsem se v rámci hledání únikovky nechala strhnout módní ezoterickou vlnou, ale postupně jsem se přes všechny možný semináře prokousala do bodu, že je hezký si ty věci vyzkoušet a vědět o nich, ale pak už by měl na sobě s tím pootevřeným okem makat člověk sám. A místo sponzoringu nějakýho guru je pro něj třeba lepší jet na dovolenou s někým, koho má rád. Ale o tomhle bysme se mohli bavit hodiny, takže to srhnu tak, že uspěchanej svět podle mě přežiješ nejlíp, když najdeš zdravej balanc mezi materiálním a duchovním životem. Jakmile se necháš příliš unést jedním z nich, budeš za chvíli ztracenej ještě víc, než jseš teď.

Probrali jsme tedy minulost, zjistili, že vlastně moc nevíš, jakou cestu se vydat do budoucna, tak rozeberme ještě přítomnost. Co momentálně tvoříš, o čem přemýšlíš a s jakými vizemi ráno vstáváš?
Hmmm... Stále teď v různých formách narážím na jednu pravdu a to, že je jakoby jedno, co děláš, hlavní je přístup. Tak nad tímhle teď hodně přemejšlím a snažím se to co nejvíc aplikovat do svýho života. Stačí ti to, nebo mám bejt víc konkrétní a vyprávět ti o krásných romantických procházkách, školních starostech a uklízecích praktikách?

Stačí, já myslím, že jsi decentně poodhalila část svého soukromí i niterných pocitů. Myslíš, že některé čtenáře překvapí, že i ta Cyberka, o které dosud přemýšleli jen jako o stroji na super mixy, řeší ty každodenní starosti? Stalo se ti někdy během tvé novinářské kariéry, že jsi o někom měla mínění dle neznalosti nebo dle určitého typu předsudku a nakonec tě realita vykolejila?
Ono je to hodnocení na základě uměleckýho nebo mediálního obrazu strašně zrádný. Hodněkrát jsem měla pocit, že jsem určitýho člověka dokázala skrze jeho hudbu „přečíst“ a pak to bylo úplně jinak. Z drum’n’bassu mě napadá třeba Survival – čekala jsem na klidnýho zadumanýho týpka a nakonec přijel Steve, kterej řekl deset vět za sekundu a po večeři s ním jsem byla tak overloaded, že jsem byla zralá na postel. No anebo Linkin Park – měli jsme na ně svýho času s Kubatkem obrovskou úchylku, strašně jsem si je díky tomu zidealizovala a nakonec jsem šla z toho rozhovoru s pocitem, že ze mě ještě nikdo větší krávu neudělal. Ono je ale to hodnocení zrádný i při techhle setkáních; jde o práci, neseznámíš se s tím člověkem přirozeně a tak si nemůžeš bejt nikdy jistej, do jaký míry jde o hraní nějaký role, nebo jak moc se před tebou „svlíknul“.

Nedávno jsem dělal rozhovor s druhou hlavní osobností Take Control, se Sukim, který se svěřil, že jste se vlastně původně vůbec nekamarádili, pak vás dala dohromady práce a nakonec jste v sobě našli i oporu na přátelské úrovni. Jak si ho před tím vším brala ty?
Uff... Jak z toho ven (smích). Tak nějak nijak. Asi jsem stejně jako on dlouho neměla pocit, že si máme co říct. Navíc se věnoval hudbě, která mi nebyla moc blízká, takže jsme se k sobě dlouho nepřibližovali ani tímhle způsobem. No a pak se nám najednou narodilo mimino Take Control, my jsme díky němu zjistili, že jsme se oba lidsky posunuli někam, kde si hodně rozumíme a já mám dneska ohromnou radost, že můžu něco vytvářet s člověkem, kterej je zároveň můj dobrej kamarád.

Udělejme tečku za tím vším zhodnocením Take Control. Co ti dala, vzala, naučila a na co budeš třeba za deset let nejraději vzpomínat?
Jak moc můžu bejt patetická?

Hodně!
Tak jo. Take Control beru jako takový vyústění celý mojí drum & bassový... cesty. Všechno, co jsem se během těch let naučila, a všichni, koho jsem potkala a nechala se jima nějak zásadně ovlivnit, se tam odráží. Pracuju na ní s lidma, který jsou mi blízký a dělaj to svoje úplně nejlíp, hrajou tam producenti a DJové, který mám nejvíc ráda a často pro mě hodně znamenají i na osobní rovině – Calyx, Teebee, Klute nebo zrovna Ed Rush – vždycky jsem měla slabost na jeho desky, který udělal s Opticalem, poprvé hrál v Čechách díky Shadowboxu, se kterým jsem strávila kus života, většina z našich hostů se nechala ovlivnit starým Virus soundem... Eda je vlastně maskot Take Control (smích). No prostě... Až to jednou zapíchnu, tak díky Take Control nebudu mít pocit, že srabácky vyskakuju z rozjetýho vlaku, ale že jsem tomu vlaku postavila důstojnou „garáž“.