Jean Michel Jarre představil v Praze Oxygen

Při příchodu k O2 aréně jsem se neubránil srovnání s nedávno proběhnuvším koncertem Coldplay. Myšleno co do počtu příchozích. Bylo jich nepoměrně méně, a to slibovalo komornější zážitek, za jaký jej ostatně označil i sám mistr. Člověk se však pohlcen útrobami arény při rozhledu po ní neubrání lehkému úsměvu při onom tvrzení. Za jaké prostředí by Jarre označil klub netuším.

Začátek byl avizován na osmou hodinu večerní a bez předskokanů. Vymyslet takové, kteří by se k Jarreho muzice té doby hodili, by bylo nejspíš nemožné. Nehledě na fakt, že většina přišla kvůli albu a Jarremu samotnému. Tomu odpovídala i scéna. Byla minimalistická bez zbytečných okras, tak aby dala volný průchod hudbě a jejímu vnímání. A vnímání je to správné slovo. Celý koncert působil jako procházka po zvucích, jakoby nás Jarre vzal do své zahrady, která je stará a schovaná za šedou zdí, ale stále plná krás. Pod pódiem se tudíž neprohýbali tanečníci, nýbrž byli decentně usazeni posluchači.
Scéně dominovaly přístroje bezmála historické. Velké množství syntetizátorů obsluhoval Jarre spolu se svými třemi asistenty, krátce potom co promluvil k přítomným. Jeho roztomilou angličtinu s francouzským přízvukem překládal angličtinou nepolíbený tlumočník. Mimo jiné prozradil, že je rád, že může v Praze představit své album Oxygen, poněvadž v době, kdy vyšlo a stalo se hitem, přicházely děkovné dopisy i z bývalého Československa. Pozornosti neunikl i Jarreho vzhled, kdy by mu jen málokdo přisoudil věk šedesáti let.

Tvrzení z perexu o původní verzi směřovalo k syntetizátorům. Jednotlivé skladby byly pro koncertní provedení lehce upraveny. S tím, jak Jarre pobíhal mezi starobylými mašinkami, stupňovalo se naše vtažení do děje. A znovu se vrátím k přirovnání k procházení exotickou zahradou. Melodie, z nichž některé jsou notoricky známé, působily lehkým a nenuceným dojmem, jako když vzácná rostlina kvete právě když se na ni díváte a vy přitom víte, že krásná by byla i bez rozvinutých okvětních lístků. To bylo patrné zejména při skladbě Oxygen 4.

Na koncert bylo potřeba nahlížet z pohledu času – v kontextu tehdejší doby a při sledování práce Jarreho rukou, například při sólu na legendární theremin vnímal člověk celou produkci jako exkurzi do času objevů, kdy pravidelný rytmus a desítky navrstvených zvuků nebyly zdaleka takovou samozřejmostí jako dnes.

V opačném případě by koncert působil příliš suše, jakoby v jedné rovině a bez potřebné dynamiky. Ale album, které položilo základ, či přinejmenším jeden z nosných pilířů dnešní elektronické muziky, dynamiku nepotřebuje. To se prostě poslouchá. A nikoli s přehnanou pokorou, nýbrž s údivem nad umem v té době obyčejného Francouze, co se jen o něco se zájmem pokoušel. Pěkným bonusem pak byl přídavek, kdy velká část sedících diváků vstala a došla přímo před Jarreho. Opakování nejslavnějšího námětu sice nebylo úplně nejoriginálnější, nicméně minimálně ti, co jeho práci při této skladbě viděli natolik zblízka, museli být nadmíru spokojeni. Na závěr dodám, že koncert Jarreho byl sice především pro hudební fankšmejkry, nicméně těm, co elektronickou hudbu skutečně vnímají, dokonale posloužil k pochopení kořenů toho, na co dnes chodíme víkend co víkend do klubů a hal.