Chris Sadler: Clamaran je dárek od Roxy

Ahoj Chrisi, dovol mi abych se vrátila do poněkud dávné historie, přecijen u nás píšeš klubové dějiny a já bych ráda zabrousila kamsi na jejich počátek. Narodil ses v Nottinghamu v Anglii, jakým způsobem ses dostal k naší maličké zemičce a k nápadu přicestovat sem?
Poprvé jsem byl v Čechách krátce po revoluci. Bylo mi 17 a jeli jsme s přítelkyní bez rodičů. To bylo poprvé co nás pustili někam dál bez dozoru a tak pochopitelně, že jsme si to náležitě užili se vším všudy. Praha a hlavně její noční život na mě udělaly výborný dojem. Tenkrát jsem potkal jednoho Angličana žijícího v Praze a když jsem o dva roky později přiletěl znovu, tentokrát s rodiči, trávil jsem většinu dovolené s ním. Naši mě téměř celý týden neviděli, což jim nebylo moc milé, ale bylo mi jen 19 a kalit s kámošem mě jaksi lákalo víc než koukat na památky s rodiči. Když jsem pak dostudoval univerzitu v roce 1996, nechtělo se mi hned začít pracovat od 9 do 5 každý den. Tak jsem si řekl, že na to je čas celý zbytek života a chtělo by to spíš někam vypadnout, na pár měsíců si zablbnout, bavit se a možná si i sem tam zahrát jako DJ. Nejvíc mě lákalo San Fransisco, Tokyo a Praha. Jelikož mi ale ten můj anglický kamarád z Prahy laskavě nabídl, že nějakou dobu můžu spát u něho, zvítězila Praha.

Stěhoval ses sem tedy s myšlenkou zapustit zde kořeny a zůstat na pořád?
Ne, původní plán byl vrátit se do života poctivé každodenní práce tak za 2-3 měsíce. Jenže díky tehdejší agentuře Lighthouse mi začalo chodit čím dál tím víc zajímavějších nabídek na hraní. Tak jsem si řekl, že bych byl blázen to zabalit zrovna teď, dám tomu ještě měsíc nebo dva a uvidím jak se to vyvine. Vyvíjelo se to samozřejmě dobře, těch nabídek chodilo víc a víc, z pár měsíců se stal rok a z jednoho roku se stalo několik. Vlastně mám hodně za co poděkovat Josefovi, Markovi a Igorovi z Lighthouse a samozřejmě i tomu anglickému kámošovi – Willovi – za to, že mě u sebe nechal bydlet asi mnohem déle než bylo ode mě slušné:D

Jak dlouho ti trvalo než ses naučil obstojně česky? Musím ti složit poklonu, pravopis by se od tebe mohla učit velká spousta rodilých Čechů!
Přiznávám se, že když se prezentuji v médiích, nechávám si radši kontrolovat všechno co píšu, jelikož stále dělám chyby. Stejně tak dělám chyby v zájmu plynulosti, když mluvím nebo když jsem „společensky unavený“. Dej mi třeba sedm piv a už budu mluvit česky jako Tatar. Nebylo to tak, že bych se jednoho dne vzbudil a řekl si, tak už umím česky. Učil jsem se postupně a stále se učím. Nechodil jsem na žádný kurzy, jen jsem poslouchal a snažil jsem se pochopit. Když člověk prostě musí mluvit nějakým jazykem, aby se vůbec domluvil a dozvěděl, tak věř, že je to rychlá škola. Se čtením a psaním je to s češtinou pak naštěstí jednodušší než v angličtině, jelikož se píše v podstatě stejně jako se čte. Navíc mám alergii na špatný pravopis – lidi, kteří píšou třeba „rači“ místo „radši“, „nabýdka“ místo „nabídka“ nebo nedej bože „w“ místo „v“ – tak o to více se snažím abych se nedopustil žádných chyb, i když se to většinou úplně nepovede. Umím ale docela dobře vyslovit „ř“ takže spousta lidí mi ledacos odpustí.

Vystudoval jsi obor biomedicína, co tě na tomto oboru lákalo?
Jednoduše řečeno: mrtvoly. Medicína mě zajímala už od dětství. Pamatuji si, že už jako dítě jsem chodil s doktorskou brašnou a „léčil“ všechny členy rodiny. V době, kdy jsem se musel rozhodnout jaký obor studovat na univerzitě, jsem byl zrovna velký fanda death metalu. A tak, inspirován obaly desek, jsem zvolil obor biomedicína se specializací na patologii. Pro většinu lidí je patologie odpuzující ,ale mně tenkrát pitvy přišly strašně zajímavý. Přestože je to i teď pro mě fascinující obor, živit bych se tím už nechtěl, chyběl by mi kontakt s lidmi (živými). Kdo ví, kdybych dělal třeba gynekologa, možná bych u toho zůstal :D



Odtud si ale neumím představit cestu k djingu. Jak se tedy stalo, že jsi začal hrát na gramofony?
V podstatě asi stejně jako každý - viděl jsem v klubu DJ jak mixuje a jak pracuje s lidmi a lákalo mě to na tolik, že jsem to musel zkusit. Koupil jsem si 2. kanálový mixpult bez korekcí nebo gain a našel jsem dvě starý hifi věže včetně gramofonů s malým kolečkem na ovládání rychlosti a mé první pokusy proběhly na téhle provizorní technice. Vždycky jsem sbíral hudbu a chtěl se o ní dělit s ostatními. Pamatuji si, že jako dítě jsem pro lidi dělal kompilace hudby na kazetách se samply mluveného slova z všelijakých zdrojů mezi skladbami. Zkusit DJing byl pro mě tedy celkem přirozený krok.

Tzn. Kdyby Chris Sadler nebyl dj, čím by se dnes asi nejspíš živil?
Patologií by to asi nebylo, mrtvol jsem už za svůj život viděl až až. Některý při studiu, některý bohužel ne. Mojí druhou největší vášní po hudbě jsou auta a řízení, takže ideálně bych dělal něco společného s auty. Považuji se za dobrého řidiče, sice rád jezdím rychle, ale za těch 16 let co mám řidičák jsem nebyl ani v jedné vážnější nehodě, kterou bych způsobil já. Na závodníka mám ale jednu vlastnost, kterou nesmím mít – pud sebezáchovy, takže tudy cesta nevede i kdyby mě to lákalo. Naopak by mě nelákalo řídit taxi nebo být profi šoférem. To není totiž opravdový ježdění, ale pouhý pohyb autem. Asi nejspokojenější bych byl jako testovací jezdec nebo motoristický žurnalista. Už jsem řídil snad 50 různých druhů aut a myslím, že dokážu rozpoznat co je dobrý, co není a jak by se to dalo zlepšit. Dokonce i mí rodiče v Anglii by prý ani neuvažovali o koupi nového auta pokud to předtím nevyzkouším já.

Vzpomeneš si na své první hraní před publikem? Kde to bylo a jak dopadlo?
První větší hraní před publikem bylo v liverpoolském klubu Baa. Tam každý chodil dát se do nálady než se šlo do Creamu, který byl za rohem. Ze svého prvního veřejného hraní jsem byl značně posranej, tak jsem si předtím udělal seznam toho co budu hrát, a kde má být ten pitch control na gramcích, abych měl co nejvíce času srovnávat beaty než mi skončí deska. Jenže já jsem byl zvyklej hrát na svých hifi věžích doma, na kterých se pitch control pohyboval z leva doprava, zatímco na Technicsech v tom klubu se pohyboval od sebe a k sobě. Vždycky jsem si představoval, že „od sebe“ ta deska zrychlí a „k sobě“ to zpomalí. Chyba lávky, není tomu tak. A tak jsem svojí první desku pustil místo na +4 na -4. To mě na tolik rozhodilo, že zbytek setu stál technicky za starou bačkoru. Ale jestli jsem se něco naučil za tu dobu co hraju, tak je to to, že technika mixu je vedlejší. Mnohem důležitější je to, co hraješ a jestli se dokážeš trefit do momentální nálady lidí.

Hraješ od roku 1992, pokud se nemýlím, máš vůbec ještě někdy trému?
Na začátcích jsem byl často před vystoupením tak nervózní, že mi z toho bylo zle a trávil jsem hodiny než jsem měl hrát na záchodě. Teď už mám větší sebevědomí, jsem zvyklý hrát před lidmi, vím že umím mixovat a hlavně jak jsem starší mám větší nadhled. Nejsem robot, že bych nedělal chyby, ale teď už vím, že se kvůli tomu nezboří svět ani moje kariéra. Trému teda nemám, ale ten tlak ovšem občas cítím. Vybudoval jsem si kariéru a jméno, a o to větší je pak na člověka tlak aby podal nadstandardní výkon. To samé, když hraji na nějaké zvláště důležité akci nebo pro mnohatisícový dav. V takových situacích má ten DJ velkou zodpovědnost. Samozřejmě jsem si toho vědom, ale o to větší je pro mě motivace ten nadstandardní výkon podat.



Jak trávíš všední dny v týdnu, když zrovna nehraješ? U čeho se odreagováváš a relaxuješ?
Velký kus týdne trávím sháněním nové hudby, jak do svých setů tak do rádia. Vydává se toho mraky, ale najít v tom všem něco dobrého je jako hledat jehlu v kupce sena. Každý týden si taky připravím hudební stopy do pořadu Dance Extasy, který děláme s Radkem Slavíkem na Fun 1. Nahráváme ve studiu hlasy a to všechno pak sestříháme dohromady, což je práce na celý den. Když už ale odreagování, tak chodím každé pondělí na squash. Následné doplnění tekutin v hospodě je samozřejmostí. Jinak, jak jsem už zmínil, můj největší koníček jsou auta, nejlépe malý, lehký a silný. Teď jsem si pořídil takovou kapesní raketu a královsky se bavím. Než někam jedu těším se na každou jízdu, a když už jedu, směju se jako debil. Je to snad největší zábava jakou člověk může zažít ještě oblečený.

Tvou doménou jsou různé odnože houseu, „střihl“ sis ale jungle set s Roni Sizem, jak k tomu vůbec došlo?
To bylo v době, kdy jsme spolu s týpkem, který se jmenoval Nigel Demon, pořádali parties každý víkend v už neexistujícím klubu X na Na Příkopě. Tuším, že to bylo v roce 1997. Tenkrát jsem hrával hlavně hard-house, trance a techno, ale kupoval jsem i jungle a drum n‘ bass a příležitostně to hrával v menších klubech a barech v Praze. Nigel byl taky fanda do junglu, ale v té době v podstatě nikdo žádný větší breakbeatovou akci nepořádal a dnb už vůbec ne. Když tedy přišel David Urban za námi s tím, že má možnost zabookovat Roniho Size, hned jsme to vzali. David si vybral jako jednoho ze supportu Koogiho a já, jako zástupce klubu byl další. Jako styl to bylo u nás ještě něco nového, ale důkazem že byl zájem bylo to, že ten klub byl úplně narvaný a mejdan to byl divoký. Jestli si pamatuju správně tak MC Roniho Sizea – Dynamite – ten večer poprvé objevil Absinth a následně zmeškal let druhý den zpátky do UK. Já těch drum n‘ bass desek ještě mám - možná jednou někde zahraju vzpomínkový set.

A teď k tomu co náš všechny zajímá a na co se nejvíc těšíme! Za pár dní tvá rezidentní noc oslaví 10. výročí. Na tom devátém jsme spolu dělali rozhovor a tvým snem bylo pozvat Clamarana. V tu dobu si to ovšem viděl spíše skepticky a teď se sen stal skutečností! Komu za to vděčíme? Jak se ti to podařilo?
Vděčíme za to vedení Roxy. Není tajemství, že Antoine Clamarana jsem chtěl na Climax už léta. Zabránil tomu ale jeho velmi vysoký honorář. Když jsme probírali koho pozvat jako speciálního hosta pro 10. výročí, ukázalo se, že Clamaran by ten den mohl a tak se vedení Roxy rozhodlo rozbít pokladničku a zabookovat ho. Rozpočet je pro ten večer tak astronomický, že i s plným klubem to sotva pokryje náklady a tak jsem opravdu hodně poctěn a potěšen, že se vedení rozhodlo i přesto takhle důstojně oslavit 10 let Climaxu. Považuji to za dárek od Roxy pro mě a pro všechny, kteří na Climax chodili a udělali z něj nejdelší fungující (a troufám si říct nejrozjetější) klubovou noc v historii české taneční scény.

Kromě Clamarana, což je samo o sobě pro milovníky Climaxu dárek k narozeninám jak se patří, máš přichystanou na desáté výročí nějakou „vychytávku“?
Popravdě sám všechno nevím, na narozky Climaxu Roxy často překvapí i mě. Plánujeme s VJ Martinem natočit nějaký materiál speciálně pro tento výjimečný díl a vím, že se rozhodně nešetřilo na plasmách a světlech, ale co všechno Roxy chystá, se uvidí až na místě.

Na narozeninách Climaxu si po tvém boku zahraje také tvá přítelkyně djka E-lite, její booking máš na „svědomí“ ty nebo to bylo překvapení pro tebe od vedení klubu?
Zase za to můžeme vděčit vedení Roxy. Jsem si vědom, že spousta rádoby „znalců“ si myslí, že tam kde je dnes je díky mně, zatímco ve skutečnosti si všechny své velké úspěchy vybojovala naprosto sama. Její sound je velmi populární a určitě má na Climaxu místo, ale aby nešlo o protekci nechávám její booking na vedení Roxy,i když je mi jasný, že určití lidé si stejně budou myslet, že to protekce je.

Když hrajete na akci společně, jakým způsobem zajistíte, abyste neměli stejné desky? Sdělujete si vzájemně, jaký bude set toho druhého?
Popravdě tohle byl u nás největší zdroj hádek. Já pochopitelně nechci, aby hrála to samé jako já a ona samozřejmě taky ne. Jenže, jak jsem už řekl, těch opravdu dobrých desek je málo a tak vznikaly hádky o tom kdo má kterou desku „právo“ hrát. Předtím jsme to řešili tak, že ten kdo track první koupí má jednoznačně právo a ten druhý to hrát už nesmí. Jenže následovaly další hádky, když jeden z nás ten týden zrovna měl více času sednout ke compu a shánět muziku. Naštěstí to zachránilo částečně to, že Ester hraje převážně v cizině a když už v Čechách, tak spolu hrajeme málokdy. Částečně také to, že jsme se hudebně vyvíjeli každý trochu jinam a těch tracků, které by se nám oběma líbily už tolik není.



Uslyšíme na Climaxu tvůj skvělý remix Under the Lamp?
To je možný. Ale hlavně bych do té doby chtěl mít hotovou alespoň zkušební verzi mého nového singlu „Go Wiggle“. To bych ale musel být ve studiu a ne chlastat tady s tebou Plzničku, Kristýno :D

Děkuji ti za rozhovor a 29. listopadu na desátém výročí Climaxu na viděnou a především na slyšenou!
Já díky. Uvidíme se v Roxy, taneční boty s sebou!