Jan Kunze: Chceme dělat barevnou muziku

Na stránkách kapely Kofe-inse říká, že vaše hudba je „spojení elektroniky, rocku, funku a jazzu“. Nemáš někdy strach, že se vám ten mix začne bít a udělá z vašich skladeb nevýrazné pouliční směsky?
V každé jednotlivé skladbě samozřejmě jeden z hudebních stylů převažuje. Někdy je to postavené na drum’n‘bassové rytmice, jindy třeba na rovném housovém beatu nebo hutném kytarovém rifu. Ve všech skladbách jde ale cítit jejich rockový základ, takže vlastně nějaká totální směska nehrozí. Na druhou stranu se ke skladbám snažíme přistupovat s originálním pohledem a mixovat zdánlivě neslučitelné.

Na čem jsi vlastně hudebně vyrostl ty sám? Co nebo kdo tě nejvíce hudebně ovlivnil?
Já sám jsem vyrostl na české a zahraniční scéně 90. let. Mám rád kapely jako Rage Against the Machine, Alice in Chains, Pearl Jam, Becka, PJ Harvey a spoustu dalších. Z české scény mě bavili Psí vojáci, Dunaj, Hypnotix, Priessnitz a jiné. Od rodičů jsem si odnesl poctivě naposlouchané Led Zeppelin, Velvet Underground, Santanu, Kinks, Grateful Dead a celou tu smečku tehdejších kapel. Mám rád temnější kapely a projekty s nějakým přesahem. Velkou inspirací pro mě byli a jsou například The Doors nebo z novějších kapel Sneaker Pimps, NIN, Cassabian. Hodně mě baví londýnská nezávislá scéna.

Když už jsme u toho Kofe-inu, čím se dobíjíš? Kafe nebo čaj?
Rozhodně silné kafe. Dalo by se říct, že když si ráno nedám kafe, tak nefunguju. Dobré čaje mám ale taky rád.

Takže na kofeinu jsi taky vymyslel název kapely? Nebo to byl někdo jiný? Jak jste se vlastně dali s klukama dohromady?
Je to tak, název jsem vymyslel já. Kofe-in se dal dohromady na začátku roku 2006. Už pár měsíců předtím to zrálo. Měli jsme s bráchou Petrem pár rozdělaných písniček a přesnou vizi kapely, kterou chceme dělat. Pak už jen stačilo oslovit ty správné lidi - hledali jsme přesvědčené muzikanty, kteří chtějí na muzice pracovat a dát svou energii do nové kapely, která bude znít jinak než ostatní. Se všemi jsme se už znali z dřívějších projektů. Důležité bylo a je rozumět si lidsky i hudebně. Když s někým trávíš tolik času, musí to být dobrý kamarád, přítel. Všichni jsou to muzikanti par excellence, kteří si už respekt vydobyli v jiných kapelách a projektech. Honza Tengler hrál s Chorchestrem, jehož lídr Jirka Hradil nyní koncertuje s Tata bojs, náš kytarista Marek Hoblík byl vůdčí postavou kapely Psychonaut, která spolupracovala třeba s Romanem Holým.



Hmmm, takže všichni zkušení muzikanti. Asi bych byl víc překvapený, kdybych Opavu neznal. Tam o dobré muzikanty skutečně není nouze. Čím to podle tebe je?
V každém městě najdeš dobré muzikanty. Důležité jsou individuality, lidi, kteří mají vizi a jsou schopní touto vizí nadchnout i ostatní a stmelit jejich tvůrčí potenciál v jediném projektu. V Opavě vždycky bylo dobré muzikantské podhoubí.

Takže nemáš chuť se přestěhovat třeba do Prahy, je ti dobře tam, kde jsi.
Jednou za čas mě posedne myšlenka, že už jsem tam měl dávno být. I lidi z hudební branže mi to čas od času řeknou. Ale myslím, že dneska je možné dělat cokoli i z té nejmenší vesnice. Svět je globalizovaný a internet funguje prakticky kdekoliv. Jen na ty rozhovory musíš občas jet velkou dálku, ale to se dá zvládnout.

Čím se vlastně živíš?
V Opavě se podílím na vzniku multikulturního centra Obecní dům, je to obrovská historická budova, ve které vznikne klub, galerie, městské muzeum, kavárna, salónek se střešní terasou a koncertní sál. Je to velký projekt, který je pro mě výzvou, a rád bych ho dotáhl do konce. Věřím, že vybudujeme jedno z nejlepších multikulturních center v České republice. Po dostavění, které se plánuje na konec příštího roku, tam budu působit jako dramaturg. I z tohoto důvodu jsem odmítl některé nabídky, které mě lákaly do Prahy.
Po republice se pohybuju nejen s kapelou, ale jezdím taky na různá autorská čtení a performance. Nedávno jsem měl sérii vystoupení při uvedení své nové knihy Dekadent dezert, která vyšla u nakladatelství PERPLEX. Takže jsem pořád v pohybu a třeba v Praze se objevuju každou chvíli. Ta naše republika je stejně tak malá, že za chvíli poznáš úplně každého, kdo se na hudební, potažmo kulturní scéně pohybuje.

Ale přesto, nechybí ti někdy ruch velkoměsta? Ne že bys ho neznal – první a zatím poslední zahraniční koncert kofeinistů z Opavy se konal v Londýně, je to tak?
Považuju se za kosmopolitu, hodně cestuju po celém světě. Strávil jsem nějakou dobu v USA, státech Jižní Ameriky a dalších zemích; pravidelně jednou ročně si dávám Londýn. Velkoměsta mám rád, jsou inspirativní. S Kofe-injsme v Londýně hráli v létě 2007 a chystáme se tam znova. Je důležité konfrontovat vlastní tvorbu s jiným prostředím. Zvlášť ve městě, které je celosvětovou Mekkou hudby.



A jak to šlo?
Bylo to super. Koncert byl výborný, lidi za náma pak chodili a ptali se, ve které zemi pokračuje naše turné. Což je sranda, protože my pak akorát jeli zpět do ČR. Logistika celé akce byla náročnější, ale máme v Londýně spoustu přátel, kteří nám hodně pomohli. Hráli jsme v klubu The Jamm, který patří ke kultovním místům, začínali tam třeba Alabama 3, Basement Jaxx - ti tam ostatně stále mají svoji pravidelnou klubovou noc. Klub se nachází v trochu drsné čtvrti Brixton. Ta akce, kde jsme hráli, byla větší, vystupovalo tam více kapel a DJs. Mimo jiné i Belle and Sebastian. V Londýně jsme stihli udělat i nějaké fotky, natočit video a hodně dobře zapařit. Ostatně záznam koncertu je i na YouTube.

A co tady, v ČR? Co byl pro vás zatím váš „největší“ domácí koncert?
Tak to jsou asi letní festivalové koncerty. Hrát pro tisícový kotel roztančených lidí je úžasné. Takových akcí bylo víc. Naposledy jsme hráli před Sto zvířat v největším ostravském klubu Fabric, který byl naplněný až k prasknutí: přes 450 lidí. Skvělá atmosféra, parádní zvuk, tak to má být.

Takže spokojenost - teď už jen ta deska, ne? Už na tom děláte?
No, makáme na ní. Většina písní prošla většími či menšími aranžérskými úpravami. V současné době máme asi osm písní. Naši debutovou desku bychom chtěli vydat na jaře příštího roku. Čas už dozrál. Kolik na ní bude přesně písní, ještě nevíme, ale rozhodně deset až dvanáct kousků. Teď se s klukama hodně bavíme o tom, zda má dneska vůbec cenu vydávat u nějakého vydavatelství, které pro tebe stejně nic neudělá, protože se soustředí jen na svoje hlavní koně. Dneska lidi stejně stahujou z internetu a vypalujou. Na desce budou převážně známé a prověřené písničky, většina z nich však prošla zásadními aranžérskými úpravami, některé až k nepoznání. To má na svědomí náš nový kytarista Marek Hoblík, který na desce pracuje jako producent. Debutové deska Kofe-inbude divočejší, plná elektroniky, kytar a dekadentních textů.

Ještě mi řekni, jak to vypadá v kapele s nápadem, který pak vede k nové písničce – vím, že jsi taky básník, podílíš se tedy hlavně na textech nebo taky děláš s klukama na muzice? Jak to máte rozdělené?
Texty jsou z 99 procent moje práce. Hudbu nejvíc skládá brácha Petr, hodně si slibujeme i od našeho nového kytaristy Marka, který se v současnosti věnuje spíš produkci a aranžování starších kousků. Na výsledném tvaru písní se podílíme všichni dohromady, každý přispívá svou troškou do mlýna. Snažíme se zkoušet tak dvakrát týdně, ale vždycky to nevyjde. Jednou za čas jedeme na celý víkend na chalupu do hor na takové soustředění. Tam se většinou hodně hraje a taky hodně pije.

No a nakonec pěkně zpátky na začátek. Za chvíli tu bude rok 2009, kdybys měl rekapitulovat, co z domácí a co ze zahraniční scény tě nejvíc v tom skoro už minulém roce dostalo? A projeví se to na nové desce?
Nechci mluvit jenom o posledním roce. Za poslední dobu mě hodně inspirovali Sneaker Pimps, Cornerův sólo projekt IAMX, taky Coco Rosie, Sayag Jazz Machine, Bomb the Bass nebo Justice. Z české scény Nihilists, Sunshine nebo Autopilote. Inspirací a vlivů je hodně. I proto chceme dělat barevnou a zajímavou muziku.

www.kofe-in.cz
www.myspace.com/kofeinmusic