Report ze sobotní SHQ v Crossu

Očekávání to byla nemalá, šeptanda o Crossu jede i u mimostověžatých pánů, sama jsem už déle nepronikla za jeho hradby. Ty mají nyní jména a svaly. Po všem milém i nemilém, co tomuto klubu letošek přinesl, je to stále úžasný unikát. Po vizuální stránce jsem měla celý večer vystaráno. Hudba je však to, oč běží.

Dubstep byl tedy objeven, oslaven a nyní můžeme beztrestně začít znásilňovat vše, co jím jen načuchne. Nicméně deviantů je stále jen hrstka, v deset v Crossu tedy rozhodně. Přitom jeden z jejich králů má pod kabátem víc než jeden mocný nástroj. A tak se tu roztáčejí desky, které tento večer uslyšíme nejednou. Probíhám labyrintem odspoda odshora, dole mě chvíli spoutá Nailer a jeho glitch hopová večerní masáž. Odkojena rapem, naočkovaná elektronikou. Zvedám desítku a padám na zadek.

Ale prý, čím výš, tím víc. Tak zase riskuji hlavní (opravdu se tomu nevelikému prostoru může takhle tykat) stage. Side9000 končí svoji estrádu. Nastupuje první přiletivší host z UK, MRK1. Chlapík jak hora, ruce opičí, v mixu jistý. Já si s tímhle výrazem můžu namíchat tak barvu na vlasy a on si umíchá vtipnou kaši pro celý parket. Zpočátku se střídá tvrdost s tradiční veselkou. Nějaké ty free jah výkřiky zpomalené do hluboké muziky, diskotéky (Can´t stop running), i protřelé rádodajky - především od Skreama (Filth, MidRequestLine). Pak trochu londýnské špíny a temné splíny (Kde jsou moje peníze?), až po prosvítající Cockney Thug v remixu od Buraka Som Sistema. Padne i jedna z mých současných topovek : Seven a jeho Siréna.

Mrtvolné pohyby, jeden krok, dva kroky. Jen pár skákajících těl, radost čišící ze studny basů. A věčné slunce na pozadí, protože osvětlovač má zřejmě cit pro letní pohodu a odhad pro symbiózu hudby a světla.

Je to příjemný poskok i poslech. Ani ty věčné stejně zvonící wobblinky mi tentokrát nejsou proti chuti. Hudba mi nerozdírá ušní bubínky, mix bouří těmi nejžádanějšími emocemi. Jen rum mě škrábe na játrech. Celkově Mark není žádné peříčko, ale tvrdší bouchaná. Baví mě, nežádá víc než pochopení pro jednu tu onu muziku a hravou tvrdost, co do ní lze vložit. Mám ho plnou náruč.

Scuba je pan minimalista. Nestojím u jeho vrat a nečekám, zda spatřím nahotu. Chci vidět jen povrchně a nemuset se zapojit. Předem byl možná odsouzen stát ve stínu. Snad proto, že nikdy techno a jiné rovnější věci nebyly „moje“. Vydržím skoro půl hodiny, ale jsou to povětšinou jen minimálky, roviny, plochy a malinko bublaniny navrch. To všechno, co věčně mizí za dvouslovným „vysypat koš“. Neznám, nepoznávám. Nevejdu.

Odbudu si ten čas raději dole. Yukimura. Breaky, beaty, radosti. Opilosti, dost místa k sezení i k stání. Nahoře je tou dobou plac plný, být to rozverná taneční párty, odnesli bychom si spoustu modřin. Takhle se jen méně máchá rukama a zmenšují se předklony.
Ke třetí ranní se slova chopí Priapus. Jeho mix není technicky dokonalý, nicméně výběr desek je mi po vůli. Hraje tak „hezky česky“, ať už to vyzní jakkoli. Přivezte mi hvězdu, já budu cítit a obdivovat tu jinakost, potenciál, sílu a novost. Ale nakonec se stejně zaprodám klukovi, který si koupí líbivé desky, co si sjíždím dokola ve svém prohlížeči... A tak si stejně nejvíc zalibuji v kole, rumu a sentimentální skladbě Better. Mám nakoupeno, dárky jsou rozdány. Chci víc. Nestačím.