Beatcase: Večírek v dechberoucím (own)tempu

Zaplnit programovou trhlinu o jedné lednové sobotě. To bylo zřejmě účelem této party. Neplatilo totiž ono „u pokladny stál“, do 23.00 jste mohli bezostyšně vejít s grácií a bez zlověstného šustění mincemi.

A tak za pět jedenáct scházíme. Nad pár kolébajícími se hlavami pro zaplněné sedačky hraje Matoa. Jasné, že po pár deskách končí – toho kluka mi nikdy není souzeno slyšet. Říká se, že umí. A to ona ráda. Jenže časy, které dostává, jsou většinou tak nějak mimo primetime. Ten tentokrát obsazují šéfové elitního klubu Owntempo recordings. ANS vs. Side9000.

Je to už tak, že tenisové hraní ve dvou s sebou přináší zábavu a švih – podbarvené přátelstvím a zkušeností pak i obrovskou energii, na druhou stranu je to také boj s rizikem, že budete „ten horší“. Horší? Většinou, když má každý styl někde jinde, jde spíš o symbiózu, doplnění a možnost dát prostor libosti různých natahujících se uší.
ANS je místy trochu nostalgický, jindy sází jamajské byliny a sem tam si pustí i pár skromných woblovaček. Side je spíš temně nahiphapovaný, občas vypouští nějakou tu dávačku a jindy zase přesně mířenou střelu.

Při složení publika se divím, že dav místy reaguje a vnímá, co se právě hraje. Polovina lidí svým vzezřením připomíná spíš reklamu na sex, drogy a rock´n´disco. Nicméně potud, pokud mě místní neobtěžují, jsem schopná se cítit jako v bublině plné sluníčkově energických vibrací. Největší ohlas má nejprve Road to hell (od souseda Miretze) a poté Age of dub (Ed Solo/UK) . U té mě překvapí, že funguje – prvně ji slyším někde vypuštěnou (i když u mě fungovala vždy – to hystericky operní „áu“…). Za dávačky večera považuji Night a Filth. Ale možná to bez nich ani nejde.

Na place bylo nakonec přece plno. Primetime se ale nachýlil a spolu s ním mizí i dav. Mušketýr už neteče proudem (proboha, proč Mušketýr?!). Brzo odbije druhá ranní, je čas odvést si domu své oběti. Hráči se však drží statečně a po naprosto brilantním výkonu (rozhodně jedna z nejnabitějších akcí poslední doby v tomhle českém měřítku) si ještě chvíli pouští nějaké ty basy na špacír. Pobavili mě jako už dlouho nic, v kombinaci s alkoholem a hvězdným pocitem jsem se cítila úžasně obživlá i na té „mrtvolné“ muzice.
Škoda jen, že nevydržím tolik, co dřív, abych mohla vychutnávat do rána. Místo toho vysedávám v rohu a užívám si blaženého opojení místním celistvem.