Hypnotix: povedené kulatiny

Už jen historie této české trvalky stojí za připomenutí. Rok před Sametovou revolucí jsem chodil do třetí třídy a jediné, co si pamatuju je, že jsem dostal první pusu. V tomtéž roce se ale dělo ještě něco daleko zajímavějšího. V Nuslích se narodilo děcko, které bylo v tehdejším Československu jen těžko k vidění – otec a matka: Michal a Milada Ditrichovi; kmotři: jazzový saxofonista Jan Garbarek, bubeník Stewart Copelant a nigerijský orchestr King Sunny Adeho. Hošík z Nuslí dostal jméno Hypnotix a česká etno-elektro legenda byla na světě. Během dospívání, jak už to tak bývá, mnohokrát změnil účes a vůbec celou tvář, ale v základech zůstal tentýž: hypnotické rytmy, jazz-rocková improvizace a spousta elektro invence. Na tom, že tak rychle dospěl se určitě podepsalo také několik obrovských vlivů, které na něj působily. Nejprve ho svou senegalskou dub-poetikou vychovával Bourama Badji, pak se od roku 2001 dostal pod taktovku Mohsina Mortaby, který mu začal vštěpovat zásady indického zpěvu, a nakonec, ve svých dvaceti letech, končí v ruckách Ego. L. Dina. Na krku několik úspěšných alb, turné po Evropě, mezinárodní zájem. Na dvacet let pořádný vejlupek, jen co je pravda.

Těšil jsem se. Nejen proto, že jsem věděl na co jdu – na album Kumah z roku 2001 si moc dobře pamatuju – ale taky proto, že jsem věděl, že mě po této narozeninové akci hlava ráno určitě bolet nebude. Jak jsem řekl, Hypnotix není žádný floutek od vedle z paneláku, ale pětice vyzrálých a extrémně zkušených muzikantů.

Když jsem do Roxy, celý natěšený, dorazil, čekalo mě jen několik minut po rozkoukání velké překvapení. Tiditade. Nevím, co to jméno znamená a musím se přiznat, že mi to bylo po několika úvodních minutách úplně jedno. Několik djembe a basových bubnů v kombinaci se zvuky zvonců a balafonu (bicí nástroj podobný marimbě) se mezi sebou řezalo hlava nehlava a když na podium přihopsalo asi 5 nebo 6 divoce křepčících bělošek, bylo dílo dokonáno. Za necelou půlhodinu jsem s nimi na létajícím bubnu procestoval Guineu, Mali, Gambii a Senegal a ani jsem se přitom nehnul z místa. Jak se později ukázalo, byla to výborná rozcvička na nášup od oslavenců večera, kapely Hypnotix.

Abych se přiznal, bude těžké o Hypnotix napsat něco jiného, než že to byly jedny z nejlepších dvacetin mého života. Ego. L. Din, frontman Hypnotix, specialista na africké rytmy a „zjevení mezi českými zpěváky“, byl králem večírku. Jeho psychedelický hlas a úžasný cit pro rytmus se úplně přirozeně proplétal s úžasnými perkusemi a výraznou, ale v pozadí schovanou baskytarou. Zkuste do toho přidat jemnou kytaru a klávesy a dostanete něco mezi pinkfloydovskou psychedelií, elektrem od The Orb a zvuky Haré Krišna. Waato Sitah, Free Your Mind, Unite anebo silně taneční 44Dub zapůsobily přesně tak jak měly: po prvních dvaceti minutách jinak téměř dvouhodinového koncertu došlo i na ty v poslední řadách zaplněného hlediště. Prostě nešlo se nehýbat nebo aspoň mávat rukama ze strany na stranu. Pozitivní, uklidňující a hlavně taneční (hosté: break-beat formace ETHNIX). Barevné a radostné. Čisté a především od srdce. Dvacet let zkušeností a láska k muzice: prostě afro-dub trance oslava, na kterou se těžko bude zapomínat. Už se těším, až dojde v létě na koncerty pod širým nebem.