Rozhovor s Billym z The Subways

The Subways – Billy Lunn, Charlotte Cooper a Josh Morgan – si v malém anglickém městě Welwyn Garden City prožili jeden z těch úplně nejklasičtějších hudebních příběhů. Začínali v miniaturní pronajaté zkušebně Welwynského komunitního centra a skončili v Kalifornii ve studiu Butche Viga, bubeníka Garbage a producenta alb Nevermind od Nirvany a Siamese Dream od Smashing Pumpkins. Jejich první album Young For Eternity vzniklo těsně po tom, co v roce 2004 vyhráli soutěž pro začínající talenty s dlouhým názvem „The Glastonbury Festival Unsigned Performer Competition“. Pak už to šlo ráz na ráz a i přes rozchod Charlotte a Billyho, který se podepsal na druhé, o poznání dumavější a vůbec dospělejší desce „All Or Nothing“, se Subways chystají co nevidět vydat novou desku. Jako to jde s nahráváním, kdy vyjde a co na ní bude byla moje první otázka na Billyho.

"Díky za zeptání. Nahráváme, co to jde – začali jsme před nějakým časem a konečně máme pár pořádných pecek. Víš co, bylo to hodně zvláštní. Po dvou náročných turné – jedno bylo těsně po prvním albu a trvalo 2,5 roku a to druhé následovalo po All Or Nothing a bylo to 1,5 roku na cestě – jsme zpátky v Anglii. Živé vystupování je naše droga, kterou nade všechno zbožňujeme…Takže teď sedíme doma a píšeme a zkoušíme, ale už zase myslíme na šňůru. Proto se už hrozně se těšíme do Prahy na všechny ty ulítlé lidi, co jsme tam minulý rok viděli…Doufám, že nám to vyjde a budeme moct zahrát dva nové songy z připravovaného alba."



Jo, dost lidí se na vás už hodně těší. Mám pocit, že Lucerna Music Bar nezažil moc takových koncertů jako byl ten váš z minulého roku.
"Super! Minulý rok to byla fakt pecka – hodně jsme se na ten koncert těšili. Předtím jsme hráli na jednom festivalu v Čechách a dost jsme toho o Praze slyšeli. Jak je krásná a tak. No a byl to každopádně jeden ze tří nej koncertů té šňůry, ne-li nejlepší. Byl jsem úplně odvařený z publika, totální úlet. A navíc to pódium ve tvaru půlměsíce: nejen, že máš publikum před sebou, ale jsou i všude po stranách, takže jsi tím šílenstvím úplně pohlcený. Na Prahu se zase moc těšíme."

Teď máte před sebou koncerty v Polsku, Čechách a Maďarsku, plus Řecko. Nějaké specifické důvody, proč se vracíte zrovna do střední Evropy?
 „Prostě se nám to tam líbilo a v Anglii jsme teď pořád (smích). Těšíme se na to osvěžení, na cizí publikum, nové prostředí. Když jsme začínali, v období po roce 2002, měli jsme třeba i pět anglických šňůr ročně. Fakt se těšíme, že vypadnem ven. No a jak už jsem řekl, to publikum je prostě parádní – určitě jim chceme zahrát něco z našeho nového alba.“

Je možné říct, na kdy přesně plánujete novou desku?
 „Hele, upřímně, já to fakt nevím. Pořád makáme na nových věcech a doufám, že brzo najdem producenta a pak s tím půjdem ven. Nechcem nic uspěchat, fakt nám záleží na tom, aby to album všechny totálně rozložilo. Chceme, aby čas a energie, kterou do nahrávání vkládáme, byla poznat i na kvalitě desky. Takže doufám, že to bude na konci tohoto nebo začátku příštího roku.“



Takže letní festivaly možná půjdou letos trochu stranou, ne? Aspoň doteď jsem vás na žádném line-up neviděl.
„Přesně. Hrajem na pár menších festivalech v Anglii, ale kvůli nahrávání nebude tolik času. Nemám přesné informace o tom, jak to s náma vypadá v létě (smích), ale myslím, že se tam vleze i nějaký evropský festival. Ale ne moc, náš manažer a taky label chce mít novou brzy desku. Hele, zaručuju ti, že příští rok budem úplně všude.“

Někde jsem četl, že na nové desce chcete víc experimentovat. Dá se říct, jakým směrem se momentálně ubíráte? Young for Eternity byla hodně energická a přímočará, zatímco All Or Nothing se posunula směrem k zádumčivosti, byla taky o dost tvrdší a člověk se k melodiím musel trochu proposlouchávat.
„Momentálně to fakt nejde říct, jestli to bude mít celé nějaký tvar. Děláme na tolika věcech, že zatím moc nevím, co z toho celého vyleze. Věci, které už máme na papíře jsou hodně divoké, určitě je chceme předvést v Praze, abychom viděli, co to udělá s publikem. Píšem záměrně věci, které s lidma pořádně zamávají, i když musím říct, že mám v šuplíku dost pomalých písní – ty ale v devíti případech z deseti zůstávají v šuplíku. Někdy si prostě sednu, je mi blbě a skládám věci, které jsou pravým opakem toho, co normálně hrajem…Možná je někdy vydám, zatím je ale nikdo moc nechce (smích).“

Mě by ty skladby moc zajímaly – dokážu si představit, že by v něčem mohly být podobné jako With You, můj absolutní favorit z vašeho prvního alba. Vždycky mě zajímalo, jak ta písnička vznikala. Má v sobě tolik naléhavosti, ale přitom to je úplně jednoduchá melodie.
„Hele, to je i jeden z mých nej songů, které hraju naživo hrozně rád. Celé je to vlastně o Charlotte. Začli jsme spolu chodit, když mi bylo patnáct, jí bylo tehdy třináct, a byli jsme oba totálně zabouchlí. Byl to hodně silný vztah – už nejsme spolu, ale pořád jsme nejlepší kámoši, takže to bylo hodně intenzivní. No a v té době jsme taky zkoušeli. Začínali jsme v miniaturní zkušebně v centru u nás ve městě. Hodina stála 3 libry a tenkrát jsme do toho fakt řezali. Měl jsem takovou představu o hlasité skladbě. Zkoušeli jsme to a najednou mě napadlo With You, co jiného mě tehdy taky mohlo napadnout, ne? Myslím, že všechny skvělé skladby tě prostě napadnou úplně z ničeho nic. Není to tak, že bys na nich makal a lámal si nad nima hlavu. Bum. Prostě tě napadne něco a to pak rozvíjíš a je z toho třeba With You. Pokaždé, když ji hraju naživo, mám husí kůži."

With You je na konci vaší první desky, která je hodně bezstarostná. Pak ale přišlo album All Or Nothing a vím, že nahrávání probíhalo těsně po rozchodu s Charlotte a bylo tak trochu terapie. Jak jste se vůbec ocitli ve Státech?
„Měli jsme dvě možnosti. Butch nám nabízel, že přijede do Londýna a nahraje to s náma v Anglii nebo že můžem přijet za ním do Států. Měli jsme na výběr: upršený Londýn s mrakama těsně nad hlavou nebo sluncem zalité Los Angeles (smích). Takže volba byla jasná. Bylo to parádní. Anglie je malá a taková uťáplá, takže jsme s radostí uvítali možnost strávit nějaký čas v Los Angeles. No a k tomu všemu se narodilo Butchovi právě dítě – nechtěli jsme ho tahat přes oceán pryč od rodiny. No a taky jsme chtěli trošku dobrodružství.“



Vidím, že žiješ život hodně naplno. Po nějakých čtyřech letech konstatního koncertování jsi momentálně doma a píšeš nové věci. Není těžké skloubit život na pódiích a pak život doma v klidu, s rodinou. Jak to zvládáš?
„Hodně mi to všechno samozřejmě chybí. Je to pro mě denní chleba: prostě žiju na pódiu. Takže je to pro mě určitě těžší. Ale protože tak moc miluju muziku, nemám problém trávit celé dny hraním na kytaru a posloucháním muziky. Do toho čtu a dívám se na filmy. No a jasně, že sem tam zajdu zapařit – chybí mi to vzrušení, takže to někdy docela přeženu. Musím se kontrolovat. Ale víš co, paradoxní na tom všem je, že když koncertujem, nikdy nepiju. Voda, džus…žádný alkohol. Chci mít to, co zažívám, když hraju, z první ruky, ne přes nějakou clonu. Ten adrenalin z totálně odvařených lidí je moje droga. Takže momentálně to trošku řeším, protože vždycky když vyrazím do baru, tak si dám pár drinků a pak jsem hodně hlasitý a vůbec…No a v sebekontrole mi pomáhá i rodina a to, že se udržuju pořád v poklusu. Hodně píšu, čtu, hraju. Taky rád vařím. Takže to zvládám. Ale věř mi, že když jsem na pódiu, jsem totálně v tom. Někdy se mi stává, že si po vystoupení vůbec nic nepamatuju.“

Takový trans.
“Přesně. Je to divoké a je to moje droga, ta nejčistší droga, kterou znám.“