The Subways reloaded

Měl jsem všechno z toho patra jak na dlani – vlevo jsem první hodinu pozoroval, jak se krátí fronta do šatny a znervózňuje hlouček nedočkavců, kteří zaslechli první kytarové riffy slovenských předskokanů Rara Avis. Každou chvilku jsem nahnul hlavu přes zábradlí, abych se podíval, kolik prostoru dole ještě zbývá. S každou minutou ho bylo míň a míň. Ostatně předimenzováno bylo hlavním mottem celého koncertu, a možná poprvé mi to vůbec nevadilo. Nejen proto, že jsem v pohodlí seděl a s loktama opřenýma o zábradlí čuměl na ten masakr, co se pode mnou odehrával. Důvod byl prozaičtější. Pokud se totiž slovo masakr dobře doplňuje s dalším slovem, ne třeba tak úplně českým, pak je to předimenzováno.

Bylo několik důvodů, proč jsem si vybral místo daleko od kotle. Z minulého koncertu The Subways jsem odcházel totálně mimo, malá oběť Billyho neurvale přímočarého snažení, dostat každého do stavu totální extáze. Byl jsem z toho zážitku pár dní hodně nakřivo a rád se k tomu ve vzpomínkách vracím – když jsem ale letos jeden březnový večer, téměř o rok později, viděl tutéž frontu, tytéž tváře a totéž aranžmá, uvědomil jsem si, že ať je všechno ostatní skoro na chlup stejné, zážitek bude jiný. Lepší? Horší? Nevím. Tak trochu přes kopírák.



Ono ale vlastně vůbec nezáleží na zážitku někoho, komu by hudba Subways už vůbec neměla co říct. Už dávno vím, že existuje víc než jen prosté všechno nebo nic. Už nekouřím s kámoškou jointy v obýváku jejích rodičů a nevyspávám kocoviny. A nemám zlomené srdce ani nehledám svoji rock´n´roll královnu. A pokud se ptáte, jasně, je mi to někdy trochu líto. Trochu. Na mě ale nezáleží. Záleží na jiných. Záleží na těch, kteří si to při každém songu odžijou všechno pěkně zevnitř. První střeva, plíce, pak hlava a pak jenom řvát a řvát. Bolestí, radostí, smutkem, vztekem. Prostě vším. No a tak sedím v patře Lucerny, dívám se dolů, jak si ochranka přestává vědět rady s borcema, co to nemůžou vydržet a vrhají se z pódia do hlediště, a normálně mi v hlavě vyskakujou vzpomínky. Lup. Lup. Lup. Jedna za druhou. Zlé znamení, napadá mě.



V první řadě, co je namáčklá na půlkruhové pódium, sleduju dvě holky, kterým se evidentně pod tlakem zadních řad, které se přelévají ze strany na stranu a pak dopředu jako tekuté olovo, dělá špatně. Vykoupení skrze utrpení. Billy sem tam přebírá otěže celého mejdanu, nechává ječet první jednu a pak druhou stranu totálně zpařeného publika, burcuje k potlesku nebo nastavuje ucho. I wanna hear what you´ve got to say! I wanna hear what you´ve got to say! Zírám na to, jak spolu pódium a hlediště komunikují a běhá mi z toho mráz po zádech. Dobrých tři sta párů rukou tleská podle toho, jak to vidí na pódiu a do toho pak anglicky všichni zpívají texty jednotlivých skladeb. Když zazní poslední With You je Billy evidentně už trochu unavený na to, aby ji odzpíval naplno. Do první řady se hodně neomaleně vrhá stokilový ochránce pořádku, a snaží se zastavit nával stage-dive chtivých jedinců. Je vidět, že i on má co dělat s náporem zadních řad. The Subways odchází a za minutu rozjíždí poslední velký nápor v podobě přídavku Rock´n´Roll Queen. Poslední les rukou a pak jen ticho. Takové to ticho, které by se dalo prodávat. Plné zvuku.