The Cult v Praze

Post-punkoví zakladatelé gothic-rocku z počátku osmdesátých let se přijeli do Prahy podívat úplně poprvé. Kapela se po rozpadu v roce 1995, kdy se ukázalo, že nestačí držet krok s novou dekádou plnou nových zvuků a hudebních konceptů, na 4 roky odmlčela. Svou daň si vybraly také klasické vedlejší efekty nadupaného rockového života – chlast a spory mezi členy kapely – a bylo hotovo. Oficiálně se dala kapela znovu dohromady v roce 1999 a pak v roce 2006. Tehdy vydala v reedici svoje nejslavnější desky a přidala k tomu ještě placku Born Into This z roku 2007. Od roku 2009, kdy jezdí v rámci Love Live Tour po světě, uspokojuje hlavně zastydlé fanoušky klasického kytarového rocku.

Archa v tom samozřejmě nebyla výjimkou. O půl deváté, kdy jsem dorazil, bylo už hlediště nacvakané k prasknutí. Výhodou Archy je vyvýšené pódiu a dost protáhlý sál – ať se postavíte kdekoliv, máte skoro pokaždé solidní výhled a když to zvukař neposere, tak si můžete užít koncert v dost dobré kvalitě. O kterém jiném pražském klubu se toto dá říct? Potvrdilo se mi to na už zmiňovaných Einstürzende Neubauten, když mě Blixa Bargeld mučil svým nazgulovským jekotem a totéž jsem ocenil i na The Cult. To, že jsem si na koncertě připadal jako totální cucák a že jsem tudíž nemohl docenit sílu a kvalitu tradice, je věc vedlejší.



Celý koncert vedl frontman kapely Ian Astbury a jeho pravá ruka, šílený Billy Duffy. Není divu, že jsem si na koncertě plném dlouhých kytarových sól a chlapáckých gest drsňáka Iana, musel připadat jako totální outsider. Nejhůř jsem na tom byl u pompézních rockových balad, u kterých Ianovi někdy docházel dech a nestíhal zpívat vyšší polohy. Pak jsem si vyslechl, že kapela přijela do Československa (sic) všem ukázat, že dnešní muzika nemá žádnou duši ani rajc. Znělo mi to trošku křivě od hudebníka, který nedávno nahrával s noisovou legendou, kapelou Boris z Japonska. Každopádně to, co nestíhal Ian, vyplňoval svým kytarovým uměním Billy Duffy. Zněl sice perfektně, ale cenu ta dokonalá rocková show měla už jenom jako historická podívaná. Myslím, že nejednomu zatvrzelému rockerovi na koncertě ukápla slza při vzpomínce na staré dobré časy. A nemyslím to vůbec špatně – všechno, co na mě působilo negativně, bledlo ve srovnání s faktem, že se jednalo o první a zřejmě i poslední koncert The Cult v Praze.

Jedním dechem musím taky dodat, že se moje laické, legendou nedotčené ucho, zakroutilo radostí, když zazněly skladby z raného období kapely. Spiritwalker; trošku starší a tvrdší Love Removal Machine nebo Rise zněly daleko autentičtěji než na míru šité mainstreamové cajdáky, které v minulosti přivedly The Cult do hrobu. Když se po každé odehrané skladbě automaticky ozval masivní aplaus, žasl jsem, jak si dávno mrtvá legenda s názvem The Cult i po 20 letech dokázala svoje věrné omotat kolem prstu.