Legendární Lamb v premiéře na Flédě

Tento report vychází trochu později než všechny ostatní a Lamb navíc odehráli v Česku dva koncerty během dvou dnů, tudíž je velká šance, že všechno bylo již dostatečně věrně zdokumentováno. Mě se tak naskýtá jedinečná možnost popsat nedělní večer více subjektivně, nebo jak bude jistě napsáno v komentářích, vyléčit si své mindráky. Když Lamb vydali v roce 1996 svou eponymní prvotinu, chodil jsem na základní školu a ani další můj hudební vývoj mě k Lamb nedostával o nic blíž a tak jsem šel na jejich koncert víceméně bez poskvrny, předsudků nebo očekávání.

Ledový vzduch se prohnal klubem s každým dalším příchozím a bičoval frontu na šatnu. Přední bar také nebyl zimy ušetřen. Teplotně vlídnější byly až útroby samotného klubu. Možná i proto postávali v sálu lidé, i když se druzí předskokané The Ramona Flowers teprve chystali. Koncertní benjamínci, které si vzal pod svá producentská křídla Andy Barlow z Lamb. Pro mě osobně to byli jen další mladí Britové s kytárama u pasu. Pokud toto není styl, kterému holdujete, je život příliš krátký na to, aby se je člověk snažil rozlišovat a pídil se po niancích. Opustil jsem tedy raději podpódiovou focus group, na které kapela otestovala sedm skladeb z chystaného alba.

O půl desáté začalo čekání na hvězdy večera. Po pódiu se znuděně ploužili dva technici a chystali takovým tempem, až to vypadalo, že vystoupení by mohlo začít nejdříve tak v úterý. Kousek před cílem mě ještě zastavila slečna, že má místa před sebou obsazená. V kotli. Vtipní zvukaři z Flédy pravděpodobně usoudili, že se v sále málo trpí a tak začali pouštět z reproduktorů české folkaře. Než technici nalepili setlist, nachystali nástroje, přinesli ručníky, rozdali vodu a vypadli, než pódium zahalila pára, odehrálo intro a postupně z backstage vyskákali Andy, kontrabasista John Thorn i sličná Lou, publikum kompletně vychladlo. Což přesně po minutě a dvaceti sekundách úvodní Another Language nevydržel právě kontrabasista John a začal publikum trochu neomaleně burcovat. Přední řady se otřásaly hloubkou temných basů, vysoké perkuse se zařezávaly do uší, a mezi všemi čvachtavými a tikajícími samply se proplétal omamně nakřáplý hlas Lou. John jako šaman naboso krotil zlé duchy svého instrumentu a jeho excentrický projev působil, oproti přirozené symbióze energického Andyho a křehké Lou, lehce nepatřičně.



V set listu se postupně odškrtávala velká část posledního alba 5, ale došlo samozřejmě i na notoricky známé starší kousky (Gabriel, Alien, Little Things, What Sound). Tempo koncertu se měnilo v závislosti na tom, zda Andy vydržel postávat u elektroniky nebo se přesunul za bicí. Během krátkého intermezza stihla Lou zazpívat Flédě Happy birthday k 10. výročí, který tento brněnský klub slaví letošní sezónu. Doufám, že si to někdo z PR nahrál. A poté opět začalo dunivé burácení s vybrnkávaným basem a nad celou tou zvukovou bouří vládla éterická Lou a svým hlasem vábila jak siréna zaplněný sál k sobě do svého světa a za tím vším se tyčila obrovská projekce, ve které se člověk neměl problém utopit a nechat se uvěznit v nekončícím pocitu. Díky dalším skladbám jako rozdivočelé Build a Fire nebo hloubavé Wise Enough dostával koncert obrovský lidský rozměr. Což se trochu zlomilo s přídavkem a hlavně stroboskopicky nasekanými B-Line a Trans Fatty Acid. A pak už nezbývalo nic jiného než vzdát hold dlouhým potleskem a vydat se zpět vstříc mrazivému Brnu. Tentokrát ale s takovým tím hřejivým pocitem uvnitř, který je vždy hádám znakem výborného koncertu.