Síla křehkosti v Paláci Akropolis

Koncert započal za minimálního osvětlení a absence projekcí, což bylo takovým leitmotivem celého večera. Minimalismus výrazu nahrazovaný niterností skladeb. Natalie Beridze, který měla na podiu umístěný stůl se židlí a skryta za svým laptopem (kupodivu bez jablíčka)osamoceně do mikrofonu decentně trousila své křehce dívčí pocity za doprovodu mocných basových linek a roztroušených beatů. Celé vystoupení odseděla jako kdyby se koncert odehrával jen v její hlavě a diváci téměř neexistovali. A pokud existovali, byli zanedbatelní. Vnitřní světy Natalie obstojí samy o sobě a pokud se to tak dá říct, nepotřebují obecenstvo do té míry, jakou obvykle koncerty potřebují. Bylo na divácích, jestli jsou schopní to akceptovat a napojit se. Decentní potlesky a absence přídavku svědčily spíš proti. Nicméně já osobně si navždy zapamatuji introvertní: Thank You, kterým Natalie B. Děkovala za každou známku přízně a eleganci s jakou popíjela v mezerách skladeb jiskřivě červené víno.

Následovala asi čtvrt hodina, kdy se podium přestavělo a místo osamocené židle a jednoho stolku se objevily dva pultíky potaženými černým suknem s nepostradatelnými laptopy a elektronickými klávesami. Pravý pult se synťáky obsadil spoluautor loňského alba The Silence Kills – Tamer Fahri Özgönenc. K levému vzduchem připlula éterická Dillon, aby se ten večer zmocnila všech srdcí.

Ukryta ve stínu, oblečená do dlouhých, černých šatů, s očima podmalovanými typickými ornamenty působila jako zjevení z jiného světa, něco na způsob padlých andělů. A přesto se dokázala s námi všemi emotivně sblížit již od prvních slok písně You Are My Winter podané jejím typickým, téměř dětským hlasem.

Sál se zaplnil. Tleskání nabralo na intenzitě a upřímnosti.

A když si při až zenově jednoduché skladbě Tip Tapping přidřepla až na samý okraj pódia a společně s fanoušky odzpívala křehkou a baladickou Tip Tapping bylo spojení dokonalé a doprovázeno husí kůží po celém těle. Všichni jsme zpívali s ní, ať už nahlas nebo ve svých srdcích: I Am Alone in the Dark, I Am Alone in the Park...



Vystoupení bylo naplněno převážně zadumanějšími skladbami, nepočítáme-li rozervaný kus The Undying Need To Scream. To ovšem platilo jen do té doby, než na nás uhodila s údernými Contact Us či Abrupt Clarity, které dokázaly rozvlnit do té doby spíš nehybné a niterně prožívající publikum.

Nadšení ze strany diváků bylo nepředstírané a poslali na konci Dillon mocnou vlnu potlesku, která hrubě kontrastovala s vlažným „poplácáním“ pro Natalii B. Nešlo přehlédnout dojetí, kterému tím vystavili Dillon.

Tenhle koncert byl jako výstup na horu, která se pomalu zvedá, ale tyčí se pořád výš, až nakonec stojíte na Everestu a pod váma celý svět.

A to všechno díky jedné eterické dívce v dlouhé, černé říze splývající dolů, které neodhalují tělo, ale odhalují duši. Vaši, moji, naši duši.

Jednou za čas je to sakra zapotřebí stanout jí tváří v tvář.