She Wants Revenge v Lucerna Music Baru

She Wants Revenge v Lucerna Music Baru

25. 06. 2012  |  Autor: Aima  |  Komentáře (0)
Můžete mít za sebou turné s Placebo i Depeche Mode. V prvním klipu vám bez otálek zahraje Shirley Manson z Garbage. Videoklipy vám může točit Joaquin Phoenix. Můžete prodat kolem půl milionu nosičů ve Státech. Můžete kamarádit s The Chems a hostovat jim v písničkách, dostat se do reklamy na Nike nebo protlačit songy do amerických seriálů. To všechno můžete, jenže až přijedete do Prahy, bude vám to bude k ničemu.
Nevím, jestli to bylo tím, že jsou Češi líní, nebo že by selhala propagace (ale doopravdy, nebýt procházení last.fm z dlouhé chvíle, těžko bych se o tomhle koncertě dozvěděl - a to mám celkem přehled), nebo že by snad všichni fandili Anglii ve fotbale, každopádně Lucerna Music Bar zel poloprázdnotou. A když v klubu převládají prázdná místa a fanoušci sedící a spící v rohu, je to vždycky špatně. Atmosféru můžete rovnou seškrtat na polovinu, ať bude kapela dělat cokoliv. A ten nepříjemný pocit trapnosti a lítosti, který sdílíte se všemi okolo, když se vám kapela podívá do očí - to je něco co "není zrovna příjemný". Ten pocit, jako když pořádáte narozeninovou party a přijdou tam jen vaši rodiče a ten tlustej kluk od naproti jakjensejmenuje.

V ten moment už na pódiu stáli pražští Luno, aka nový projekt Emy Brabcové, která už není Brabcová (myslím) a která už se dávno vzdala zvukových koláží Khoiby a přiblížila se směrem k dřevnímu rocku, okořeněném o špetku elektroniky a synth poloh. Luno předvedli slušnou show, když vezmeme v potaz, že hráli pro sotva několik lidí pod podiem. Zvuk nebyl ani trochu zaprděně lokální - klidně s nimi do Evropy. Problém ale nastal ve chvíli, kdy se jedna písnička začne podobat druhé a druhá třetí. Což je věc, kterou přejdete, když si užíváte půlhodinové předskakování a melodie vám škube nohou, ale pokud takto zní i album, asi bych jej do konce nezvládnul. A pak je tu ještě můj osobní problém - seděl by mi k tomu víc mužský vokál. Což není nic proti Emě, která je pěvecky na evropské úrovni a má nádherné zabarvení hlasu, nicméně tahle kombinace mi pasuje spíš někam do minulé dekády. Chtělo by to něco víc. Nebát se experimentu. Posunout se z tuctového (nikoli špatného) electro-rocku do škatulky experimental…ale to je jen nápad. A můj, takže pryč s ním.

Neuběhlo ani dvacet minut pauzy a na pódium přišli She Wants Revenge. Ti si v Americe už prvním albem vydobyli docela slušnou pozici, nicméně třetím, loňským albem Valleyheart zrovna dvakrát nezabodovali a chtě nechtě, pomalu vyklízejí pozice. Jestli se do nich někdy někdo zamiloval, bylo to kvůli jejich sexy fůzi post-punku a gothic rocku. Přidat na Valleyheart synth-popové prvky a rozjasnit dost depresivní náladu se možná zdálo jako dobrý nápad v období "všechni teď mají rádi synth a být v depresi je už out", nicméně pokus se neujal. Výjimkou je snad pouze Take the World, zbytek nejněžnějšího, nejveselejšího a nejpopovějšího alba fanoušky moc nenadchnul - čehož si je zřejmě, s odstupem jednoho roku, dobře vědoma i sama kapela, takže playlist se víceméně skládal z hitovek z prvních dvou alb. A to je jedině dobře.

Vše odstartovala Red Flags and Long Nights, která otevírá i debutové album. To už se u pódia mohlo mačkat takových šedesát sedmdesát lidí (pořád dost málo) a vše vypadalo o něco lépe než v devět hodin. Nedostatek lidí je ale vždy vyvážen tím, že ta hrstka co přijde jsou povětšinou hardcore fanoušci, takže stačí jeden song a skupinka asi čtyř kluků si sundává trička, zatímco umírají v orgasmu z toho, že potkali svoje hrdiny. A to i navzdory faktu, že vokál Justina Warfielda byl až zbytečně moc utopený pod basou i bicími. A z toho se víceméně nevzpamatoval až do konce, nehledě na to, že se Justin dostal do té správné hlasové polohy až tak kolem čtvrté písničky. Setlist pokračoval s Sister a True Romance přesně tak, jak je u She Wants Revenge zvykem. Obvyklá odysea prvních dvou alb byla jen občas narušena songem z poslední desky, ale to většina fanoušků jen odkývala.



Každý kdo došel byl zvědavý jen na první a nejsilnější zářezy - Out of Control, Written in blood nebo Sleep z EP Save Your Soul jsou kousky, které vám rozhýbají nohy, i když se budete snažit udržet je vší silou na zemi. Do varu se konečně kromě kluků v obecenstvu dostaly i holky, resp. jedna fanynka, která hlasitě požadovala prvně lásku, pak svatbu, nakonec snad i orální sex. To kapela kvitovala úsměvy a spikleneckým dialogem mezi zpěvákem a basákem. Celkově si She Wants Revenge zaslouží velký klobouk dolů za to, jak zvládli situaci s poloprázdnou Lucernou. Postoj "no tak je vás tady míň, serme na to, pojďme si to užít" byl sympatický. Ani náznak znechucení či povinnosti, byť se tedy Justin ze začátku netvářil kdovíjak nadšeně. Když ale říkal, že je fajn tu být a hrát, byla z toho cítit upřímnost.

Po setu následovalo krátké klávesové intermezzo, které snad ani raději nemělo být, vzhledem ke zvuku, který až protivně rezonoval snad vším kovovým. Pak přišel na řadu pěti písničkový přídavek, cover verze Love my way od post-punkových příbuzných The Psychedelic Furs a nakonec největší flák Tear you apart, takže jsme si všichni mohli zazpívat klasické "I wanna fucking tear you apart". Byl konec a na konci zbyla menší pachuť. Na jedné straně sympatická kapela a příjemně strávená dvouhodinovka, na straně druhé rozčarování z prázdného sálu. Diváci jsou dvanáctým hráčem, říkají experti na fotbal. A mají pravdu. Mohlo to být lepší. Kdybyste neseděli doma.
INFORMACE K HUDEBNÍ AKCI

koncert: SHE WANTS REVENGE

Neděle 24. 6. 2012
Vstup: 350 Kč / 450 Kč
Vystupují:
She Wants Revenge
Další informace
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
SOUVISEJÍCÍ OBSAH
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika