Bush v Lucerna Music Baru

Do agitek jejich souputníků (alternativní rock, devadesátky, Velká Británie a britpop valící se odevšad) Skunk Anansie měli a mají obsahově daleko – jméno si ukradli z lokality Sheperd’s Bush. Bush byli vlastně vždy rádiově přijatelnější a jemnější verze čehokoliv – alternativního rocku, hard rocku, grunge a post-grunge. Jen na škatulku pop-rock do toho třískali pořád ještě trochu tvrdě.

Že jsou kapely tohoto typu z módy jsme si všichni všimli někdy před deseti lety. Bush si to uvědomili taky a odešli, jak se říká, na vrcholu (i když vlastně docela kousek za vrcholem, ale pššt). Gavin mezitím brnkal v Institute, přehazoval doma vidlemi výplatu svojí manželky (Gwen Stefani) a sem tam si zahrál v nějakým tom filmu (Zoolander, Constantine). Jenže je doba reunionů. Člověk už ani nemusí smutnit, že se nějaká kapela rozpadla. Stačí pět let a je zpět. A pokaždé, když taková situace nastane, nastává jediná otázka: má to smysl? Bude to někoho zajímat? Neujel jim vlak? No dobře, je to víc než jedna otázka.



Důvod, proč jsem šel do Lucerny byl ten, že když Bush váleli v hitparádách, bylo mi patnáct a i dodnes jsem se vždycky chytnul a v duchu si zazpíval refrén, ať už jsem The Chemicals between us nebo Swallowed zaslechl kdekoliv. Taky jsem si tehdy myslel, že jde o kdovíjakou alternativu – že hlubší formy rocku už prostě neexistují. Nebo jo, ale to už je spíš akademická půda. Stará láska nerezaví. Takže i když venku bylo čtyřicet stupňů, dopatlal jsem se do Lucerny už něco po osmé s naivním přáním, že to dneska půjde bez předkapely a začne se co nejdřív. Jenže předkapela byla. A jmenovala se Imodium. Vypustím větu o tom, že jsem si chtěl prohnat kulku hlavou, protože pak byste mi nevěřili, že je tento report objektivní. Ale on je.

Imodium jsem nikdy nijak hlouběji nezaznamenal. Jedna dvě písničky někde v televizi, tam můj kontakt skončil s tím, že jsem si je zařadil do škatulky „neškodná a zbytečná kopie NIrvany s placatostí ala Ready Kirken“. Takže ano, byl jsem překvapený, když předehrané intro Dýchej přehlušily kytary a hluk se valil do všech stran. Tu Nirvanu jsem si škrtl. První song ušel, i když už tady mě začala vadit čeština a v podstatě impotentní text napsaný nějakým nezletilcem. Aby se u posluchačů nedostavily žádné pochyby, že kluci už za těch deset a něco let vyrostli, další písničky jen přitvrzovaly a přibližovaly se někam do teritoria Rammstein, Krucipüsk a Škwor. A mezi námi, vypsat tyhle tři kapely v roce 2012 rozhodně není pochvala. Když vynechám fakt, že každý song zněl úplně stejně jako předchozí, včetně takřka identických přechodů, kdy jediná změna nastávala v tempu (pro představu, všechno znělo asi takto: dup, dup, dup, dup. Tomáš Hajíček by měl obrovskou radost), co jsem neskousnul ještě víc byla čeština. Asi je to jen můj osobní problém, ale jakmile se doprostřed nezajímavé skladby rozplácne text o tom, jak on a ona cokoliv, automaticky mě mozek teleportuje na vesnickou zábavu, kde se kultura měří na to, kolik stojí pivo. Nechci klukům upírat zápal, rozhodně už něco pochytili (ať už jde o vizáž, prskání vody atd), ale pakliže jejich hudba nepřináší absolutně žádný moment překvapení, po pár písničkách se z ní stane balast.



Bush si dali na čas a naběhli na pódium až kolem desáté. Tou dobou jsem se už i dopočítal toho, kolik že to lidí dorazilo do Lucerny: docela hodně. Většina návštěvníků kolem třicítky (podobné případy nostalgie), občas nějaké uječené mladé Němky a sem tam nějaký vidlák s pivem a tričkem Ozzy. Klasika. Bush svůj setlist v průběhu turné nijak dramaticky nemění a žádná změna nenastala ani v Praze – takže se začínalo klasickým otvírákem Machinehead. V tyto momenty bývá kapela ještě v polospánku a publikum natěšené, tentokrát to platilo naopak. Gavin od prvního momentu skvěle zpíval (žádné „první dvě tři písničky úlet, ale pak se zvuk srovnal“), kapela jela na 100% a i když to bylo nemožné, po celý koncert ty procenta šponovala ještě výš. První extatický moment přišel hned s třetím songem Chemicals between us, který si už odzpívalo i publikum a který je hitovkou i v roce 2012.

Hádanka. Kytarista, má na sobě vestu, dlouhé rovné vlasy, bradku a klidně byste se i vsadili, že má v šatně dřevěný meč a na netu paří Heroes and magic. Chris Traynor zaujmul pozici po Nigelovi „nechce se mi dělat reunion“ Pulsfordovi a mezi námi, ten člověk vypadá, jako by si spletl kapely. Kromě jeho vizáže šlo i o klasické heavy metalové pózy a nabíhání si s kytarou. Těch let v Helmet se asi nezapře.

Další vrchol přišel s megapeckou Swallowed, kterou si Bush získali publikum nadobro. Byl to jeden z výjimečných momentů, kdy jsem si říkal, že ty devadesátky zase tak špatný nebyly (ale jo, byly). Nejsympatičtější ovšem na celém koncertu byl fakt, který jsem zmínil už předtím. Nezastavovalo se. Sem tam nějaká věta typu „Díky, jsem poprvé v Praze a je nádherná“, ale tempo bylo rychlé a ke konci až smrtelné. Chytře poskládaný setlist nedával prostor na nějaké oddychnutí (a to je Letting the cables sleep nádherná balada) a valil se do finále. Prostor dostaly i novinky z poslední desky The Sea of memories. The Sound of Winter i Afterlife nejen, že dostaly výborného přijetí od publika, ale hlavně výborně zapadly do večera a do tvorby Bush. Je to všechno pořád starý dobrý radio-friendly rock, akorát dynamičtější a ještě víc catchy. Afterlife si navíc Gavin, jak je jeho zvykem, odzpíval v publiku, kde si dal menší kolečko, potřásl rukama s pár blondýnkami a pak se zase vrátil na pódium, aby nějakýmu šťastlivci vytrhl z ruky iPhone a natočil kus videa z vlastního pohledu. Když už si myslíte, že Gavin nemůže být víc fajn, položí vám kytaru na kraj stage a brnkejte si, je to na vás.

Bush nejsou hluboká a introvertní alternativa. Je to pop rock, který se pomalu a jistě zbavil všech svých post-grungeových kořenů. To, že v USA jezdí turné společně s Nickelback rozhodně není náhoda. I přesto všechno ale zůstávají i rockovou kapelou, se silnými melodiemi, zpěvnými jednoduchými texty a schopností vytřískat z minima maximum. To je něco, co třeba Imodium chybí. A asi navždy chybět bude. Takže jestli mají reuniony smysl a jestli to stálo za to? To první pořád nevím, to druhý jo.