Report z Electronic Beats

Report z Electronic Beats

14. 04. 2013  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (3)
Festival Electronic Beats hlásil vyprodáno dlouho dopředu. Důvod: Lana Del Rey. Headliner jejího formátu za hubičku má ovšem jednu nevýhodu: v sále se vám najednou vyskytne víc mediálně zmasírovaných puberťaček než těch, kteří si přišli poslechnout muziku a ne své rozjívené kámoše.
Electronic Beats je značka, které vlastně není co upřít: rok co rok vozí do Prahy umělce světového formátu, navíc za dostupnou cenu. Až do aktuální rvačky operátorů o to, kdo nabídne lepší tarif za neomezené volání, vás při pohledu na line-up a efektní časák EB mohla doopravdy mrzet jen jedna věc: vědomí, že tuhle parádu sponzorujete každý rok českou raritou: nafouklými tarify. Ale ještě k časopisu. Jeho jarní edice 2013 dokazuje, jaké renomé si festival dokázal za 8 let existence vybudovat (ano, přiznejme si to, také díky našim penězům). Nezvykle dlouhé a překvapivě otevřené interview s frontmanem Depeche Mode plus rozhovory se synem nejznámějšího sovětského režiséra Andreyem A. Tarkovskym a členem Kraftwerk Karlem Bartosem. Přičtěte výborný vizuál, spoustu chic recenzí a miniportrétů a máte podvečerní page-turner skvělý pro zevlování na baru, anebo čekání na to hlavní: hudbu.
 
Karin dark
Večer v Arše otevřela švédská diva Karin Park (rozhovor připravujeme, pozn. red.). Její příběh by vydal na celovečerní film a charisma na nejeden severský románek. Dětství jako potomek křesťanských misionářů agitujících v Japonsku, od čtyřech let na pódiu v kostele, ve kterém momentálně bydlí a plánuje jej koupit, od 2003 téměř kafkovská proměna – když se člověk podívá na obrázek z jejího debutu Superworldunknown (2003) a srovná s aktuální „edicí“ téhle obdivovatelky Depeche Mode a Bowieho, nevěří vlastním očím. Z rozcuchané holčičky a povrchní písničkářky s krásným hlasem se na novém album Highwire Poetry představuje sebevědomá  a notně potemnělá synth-pop experimentátorka, která ví, za čím jde. V tomhle smyslu se jednalo o skvělý otvírák večera v Arše: androgynně působící Karin se na pódiu cítí jako doma, takže skladby ze zmiňované novinky, mezi kterými vyčnívaly skvělá New Era, zasněná Tension a Explosions, neváhala doprovodit sebevědomou pohybovou sestavou. I přesto, že se svým bratrem-bubeníkem zvládla zaplnit každý kousek podia v Arše, zůstal ve mně po jejím koncertu částečně prázdný pocit. Přitom by stačilo přemluvit další ze sourozenců a orchestr malinko rozšířit.
 
 
Totéž se nedá říct o hlavní hvězdě večera: Lana del Rey si s sebou mimo jiné přivezla čtyřčlenný smyčcový doprovod a Praze se vůbec poprvé představila v roli stydlivé americké hospodyňky. Měl jsem oproti mase natěšených fanynek a fanoušků jednu nepopiratelnou výhodu: na koncert Elizabeth Woolridge Grant jsem šel jako tabula rasa. Kromě naposlouchané poslední desky Born To Die se mě hype kolem Lany nedotkl. Na koncertě jsem se proto ocitl jako svého druhu naivka: věřil jsem – a stále věřím, že Del Rey na desce je Del Rey naživo, věřil jsem – a stále věřím – v účinek silných melodií a klišé textů, zaseklých někde v letech zářivého amerického snu 50. let. Přitom se klidně vsadím, že v roce 2012 vyšlo jen málo lepších (žánrových) skladeb než Off to Races, Radio nebo Born To Die – skladeb, jejichž perverzní šablonovitost a svého druhu prvoplánovitost, mě ani po sté nepřestává bavit.
 
Padlí andělé
Co je tohle sebevědomě zhrzené, pošetilé divadlo zač, mi vlastně došlo až při sledování klipů v Arše: za modře oděnou, dokonale nevinnou Del Rey běží zpomalené obrázky Deanovy mašiny Triumph Tiger T110, americké vlajky a dívky houpající se na houpačce kdesi na americkém venkově. Idyla, kterou s příchutí hořkosti z „padlých“ vztahů a neúspěšných pokusů se osudově zamilovat, zpívá stydlivka s duší kurtizány. Jako každá výrazná ikona vsází i Lana na schopnost vyvolat ve svých fanoušcích zdání, že někde, někdy je přeci jen čeká naplnění nenaplnitelného snu o „dokonalém“ štestí. Jasně, každý si ten „svůj“ sen představuje jinak. Jenže těžko budete vyprodávat sály s příběhy o spokojeném rodinném životě a každodenním štěstí. Lana vsadila na něco jiného.
 
Její síla, alespoň pro některou část hudebního publika, je v tom, co předvedla i v Arše: zpívá o krásné iluzi, americkém snu, kde má každý své jasně definované místo. Ukazuje americkou vlajku, na které chybí krev z Vietnamu, zpívá o životě, ve kterém zdánlivě všechno funguje, v neposlední řadě díky penězům a přesvědčení, že kromě svádění a podbízivost nedisponují ženy vlastně žádnou další kvalitou. Také proto máte pocit, že všechno to voňavé, pestrobarevné a lákavé pozlátko je vlastně někde daleko za stěnou ze skla.
 
 
Medúza v sukních
Podobně působil i koncert Lany v Arše: když pominu zástupy „fanoušků“, kteří otravovali tam, kde jich bylo nejmíň potřeba (ztišené provedení Million Dollar Man), zpěvačka vlastně musela na některé působit jako by nedokázala oslovit víc než první tři řady před pódiem. Její (plánovitě?) uzarděná interakce s publikem a písně, které by se daleko víc hodily do sálu s vypolstrovanými sedačkami než na EB, způsobily, že se koncert místy vlekl. Navíc, z balkonu, kam jsem se na Lanu přemístil, některé pasáže jemnějších záležitostí úplně zanikaly (a proto jsem je hned po odchodu z Archy zapomněl).
 
Na druhou stranu, když se naplno rozjely smyčce, kytary, perkuse a klávesy a Lana do tohohle bohatého podloží začala vyprávět  příběhy o páteční samotě ve městě plném lidí (Born To Die), románku v náručí opilého sukničkáře (Video Games) nebo o zamilované jízdě po pobřeží (Summertime Sadness), dokázala strhnout a strhávat. Nejen silnými melodiemi, ale také chápáním sama sebe jako hříšného a zároveň téměř „virgin“ nástroje pro „vyrábění“ štěstí (American). Může to být zvrácené a „levné“, ale život, jak jej vidí hrdinky písní Del Rey, přitahuje a láká tu povrchnější a marnotratnější část z nás (nebo přinejmenším ze mne). Toužit po pomíjivých věcech je, konec konců, hrozně lidské – a těžko někomu vyčítat, že se rozplývá nad písněmi, které se snaží tuhle pomíjivost vytesat do kamene a uchovat napořád.
 
Alter Del Rey
Mnohokrát jsem během koncertu myslel na filmy, které by Lana svým fanouškům mohla na koncertech promítat. Jejich smutní hrdinové řeší tutéž otázky jako ona: jak být šťastný ve společnosti, která povýšila peníze na alfu a omegu života (Americká krása) nebo se vyrovnat s rolemi, které jim byly proti jejich vůli vnuceny (Nouzový východ). Na rozdíl od Lestera Burnhama nebo April Wheelerové přijímají ovšem alter ega opěvované v písních Lany své role s otevřenou náručí a plní očekávání: tuší totiž, že to je jediná cesta, jak život uprostřed umělých víček a botoxem nafouklých rtů „přežít“. Vydat se opačně by znamenalo jediné, ušpinit se a ztratit perletí potažený odstup od sama sebe. A vsadím se, že tohle je ta poslední věc, kterou by Del Rey chtěla. Bohudík!
INFORMACE K HUDEBNÍ AKCI

ELECTRONIC BEATS

Sobota 13. 4. 2013
Vstup: vyprodáno
Vystupují:
Lana del Rey, Roosevelt, Karin Park
Další informace
3 KOMENTÁŘE
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
Ondra
18. 04. 2013 | 20:24:36
+0 | -0
Není zač,dobrá práce se má ocenit!!!
autor
18. 04. 2013 | 16:05:01
+0 | -0

diky!

jsem rad, ze se libilo!
Ondra
17. 04. 2013 | 15:06:45
+0 | -0
Bohužel jsem na koncertě nebyl,ale tenhle skvěle napsany report mi to alespoň trochu nahradil...chtěl bych umět takto popisovat situace,děje apod....velká pochvala!!!
SOUTĚŽTE
SOUVISEJÍCÍ OBSAH
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika