Report z koncertu The Haxan Cloak

Hrůzu nahánějící smyčce a doom metalový nádech třeba takové Disorder mohly některé posluchače se slabším srdcem minimálně „polekat.“

Už tou dobou se o Bobby Krlicovi (aka Haxanovi) začalo mluvit jako o velké naději dark ambientu (i když je to vlastně sám o sobě oxymoron, protože označení velká naděje dark ambientu je pořád dost bezvýznamným vítězstvím), za což jednak mohla debutová deska, ale i fakta, která ji doprovázely - a to že byla nahrána během několika let ve sklepě Bobbyho rodičů, kteří vůbec netušili, že jejich syn shromažďuje prapodivné hororové zvukové koláže, zatímco studuje klasickou hudbu.

Dlouhý příběh krátce: první album se povedlo, následoval přesun z Aurory Borealias k labelu Tri Angle (ve světě experimentální elektronické hudby přesun od Dacie do Mercedesu), výborná druhá deska, samolepka prince temnot, velké uznání od Pitchforku a jím podobných (aka těch, kteří dark ambient vlastně ani moc neposlouchají) a první pořádné evropské turné, čímž se dostáváme do Mnichova (vynikající show, hodně lidí), Vídně (vynikající show, hodně lidí) a Prahy (vynikající show, málo lidí).

Ano, lidí bylo málo. Můžu brečet jak to jen půjde, ale stejně se nic nezmění. I přes to, že si jsem vědom řady argumentů (pondělí není nejlepší den, drahý vstupný, takovou hudbu moc velká skupina lidí neposlouchá), stejně se nemůžu ubránit dojmu, že Haxana Češi prostě zazdili, protože 60/70 lidí je doopravdy málo.

Na druhou stranu, poloprázdný Lucerna Music Bar je rozhodně příjemnějším místem než narvaný, zakouřený Lucerna Music Bar. A vše bylo vlastně vedlejší, když dohrálo dupstepové okénko a prostor se zalil temnotou. Kdo dorazil na The Haxan Cloak s tím, že si užije trochu toho nepříjemného hororového zvuku namíchaného s ambientními mezihrami, pravděpodobně byl překvapen mohutností Haxanova zvuku.

Úvod obstaralo cca 6 minutové intro, které se postupně vygradovalo do mohutné stěny zvuky, která by si klidně zadala s objemem klasické Frostovské exploze. To vše náhle prolomil první beat, který div nevyndal všechny zrcadla kolem barů a seance hluku a děsu nabrala ten správný směr.

Set tvořily převážně věci z nové desky Excavation, což nebylo na škodu, protože za A) novinka je o hodně přístupnější, za B) The Haxan Cloak dokázal nové songy prodat s neuvěřitelnou agresí.

V podstatě vše bylo dekonstruováno nánosem několika vrstev samplů, tempo a beaty se ztrácely v kolosálních droneových útocích a zase z nich vystupovaly, jako by se jednalo o klinickou smrt s několika "živými momenty". Celý večer měl vlastně podobu obrovského rituálu, zasvěcení zvukem, který se hnal do obrovských výšek a hloubky, takže při zavření očí se vám nejednou stalo, že jste měli pocit, že padáte/umíráte/znovu se rodíte. Práce z hlukem a stěnami zvuku má tu výhodu, že vás vtáhne dovnitř a všechno vnímáte daleko intenzivněji, než když někdo brnká na kytaru - nevýhoda je, že se to dost špatně popisuje.

Epický, dvanáctiminutový kolos The Drop tak vynikal v celé své kráse. Éterické synthpopové loopy se pomalu slily v jeden plochý útok, který se následně přelil do frenetického odpočítávání a beatů, které mohly zlomit vaz. Vše za doprovodu minimálního světelného designu, kterému vévodil agresivní, těkající stroboskop, který utvrdil atmosféru blízkou smrti (alespoň já se cítil, jako by mi někdo na smrtelné postel dával poslední požehnání).

Takřka hodinový set skončil valivým sonickým útokem, Haxan se uklonil, poděkoval s Plzní v ruce těm pár vyvoleným a utekl. A když píšu "těm pár vyvoleným" tak jsem upřímně smutný, protože lidí mělo být víc - kor když vezmeme v potaz, že fanoušci Rachida Tahy, který tu hrál den předtím, měli vstup zadarmo. I když, vlastně neznám nikoho, kdo by poslouchal Rachida i Haxana.

D Smack U Promotion nicméně patří velké dík, že tuhle progresivní věc přivezli (dokud je velká a né zapadlá časem, tak jak je běžné), chce to koule. Teď jen vysvětlit lidem, že přišli o jeden z nejintenzivnějších hudebních zážitků tohoto roku.

Na závěr konec recenze Krlicova vystoupení z Bristolu, pod jejíž poslední větu se podepisuji:

„I managed to pull myself out of the hypnotic drag of the music & glance around it seemed everyone was doing the same as me, hands thrust in pockets body maniacally swaying. The music finished & I staggered towards the bar to try & figure shit out. I didnt really figure much shit out but I did decide that from now on in I’m gonna refer to him as “The Motherfucking Haxan Cloak”