Jon Hopkins potřetí

Nevím už kam jsem ten den jel, ale vím, že jsem měl zapnuté rádio, Radio 1, a právě zněla Breathe This Air ft. Purity Ring a mě hlavou běžela myšlenka na Jona, na jeho vystoupení, které jsem už dvakrát zažil (2009 Music Infinity Praha, 2010 New New Brno) a nutně jsem ji v tu chvíli musel proměnit v tvrzení, že chci zase. Odpovědí mi byl Joska Sedloň s komentářem ke skladbě, z nějž mi utkvěla dvě, resp. tři, slova „Spectaculare“ a „Palác Akropolis“. Přesně to místo, kde jsem Jona viděl a slyšel poprvé, přesně to místo, kde jsem ve čtvrtek 30. 1. stál a okolo mě se vinula dlouhá fronta na šatnu jako had, co vychází z kavárny a končí kdesi dole v sále čekající na svou kořist, na své sousto, co dokáže ukojit smysly, jakoby bylo syntézou všemožných drog, co se nad ránem vypaří a zůstává jen ten pocit, jako když Jon ukončí své vystoupení. Ale popořadě.


Tehdy, 2009 to bylo, jsem objevoval, do té doby pro mě neznámého, Jona, tentokrát Frederica Robinsona. Připadal jsem si jako jeho jmenovec na pustém ostrově, když mě mohla jeho hudba do té doby minout. Byl to jeden velký flasback do tehdejší noci. Stejně jako Jon stál Frederic za svými mašinkami a pomalu nás prováděl tu ambientními, tu breakovými pasážemi svého pásma zvuků, zvuků click&cuts, melodických i breakových. Dokonale zasněné motivy, co postupně gradovaly k finále, v němž se nejvíce přiblížil své domovské škatulce drum and bass, kterou ale nonšalantně překračuje a jde si sám svou cestou dlážděnou akustickými nástroji, na jejímž konci je probuzení. Probuzení v podobě konce setu a mých slov: „A do prdele“. Kdyby tohle byl jediný koncert večera, vůbec by to nevadilo. Tenhle německo-švýcarský klučina rozhodně stojí za pozornost a jeho loňské album Mixed Signals za poslech.
 
Tam kde si Frederic vypomohl akustickým nástrojem, třeba houslemi, tam Jon přidal Kaos pad či jiný efektor a atmosféru zahustil do více temné podoby. Ta se promítla i do davu, jež zhoustnul jako obří protiklad samotnému Jonovi na pódiu a vzduchem se neslo slůvko „Vyprodáno“. Zcela výjimečně mi Akráč neimponoval jako jindy, jakoby mě jeho prostor tentokrát nevtáhnul do svého genius loci, jednoduše proto, že už tam nebylo místo. Faktem ale je, že pro samotný festival to byla nakonec výhra, protože kdo jiný než headliner by měl svůj prostor vyprodat a co jiného než tento fakt podtrhuje výsledek snahy organizátorů. Druhým podtržením pod výsledkem je pak vyprodání i finálového koncertu Nilse Frahma, ale to není náš byznys. Zpět k Jonovi.

S hudbou je to někdy jako s jídlem, uděláte si své oblíbené jídlo, posadíte se v očekávání chuťové extáze ke stolu, to jako že přijdete do klubu, dáte si první sousto, to jako první song, a spálíte si patro, protože je příliš horké, to jako příliš naspeedované. Bylo to jako sex bez předehry, nádherný vrchol, ale intenzivních pocitů pomálu, hraní si a laškování se zvuky tentokrát vystřídala přímočará jízda po Jonových tracích, kde místo i čas byl jen na výcuc toho nejzásadnějšího. Tam kde nás takřka před pěti lety Jon pomalu napínal v nádherné Light Through the Vein, tam zbylo místo jen na ústřední motiv. Aktuální album reprezentující Open Eye Signal zazněla hned na začátku a dřív než se stačila nechat vychutnat do poslední zvukové kapky, odnesl ji příval nové vlny zvuků třeba v podobě Collider. Tempo bylo vysoké jako některé tóny, snaha užít si vystoupení naplno maximální až mi pro samou rychlost umocněnou vcelku brzkým koncem, chyběl vývoj setu, který byl tehdy před léty brilantní jako práce Jonových rukou. Výhodou však je, že jeho skladby mají takovou sílu, že dokáží zaujmout v jakékoli podobě. Tentokrát byla poněkud instantní, přesto stravitelná. Kontrast těžkopádného beatu s melodiemi v Johnově podání působí organicky a vtahuje do sebe energií těžko popsatelnou. Je to jako když vás beat nutí tancovat a hýbat se, ale vše ostatní je pod přívalem emocí zkamenělé a jediné co pracuje je mozek, vnímající každý zvuk co přichází. Duální zážitek. A dezert v podobě Josky Sedloně na Divadelním baru byl pak dokonalou tečkou za večerem i nocí. Teď už jen dočkat se konečně Maxe Coopera či Roneho a bude letošní rok skutečně spectaculární.