Okouzlení v podání Yanna Tiersena

Jsou koncerty, kde vynechat předskokany má smysl. V případě Yanna Tiersena by to byl ale hřích, poněvadž loňské, debutové album Silent krajanky z Brestu, Tiny Feet, Yann produkoval, což oba koncerty vzájemně propojilo a dávalo takřka dokonalý smysl právě této volbě. Tvorba Tiny Feet je postavená především na jejím výrazu, a to tím spíše, že celou show táhne sama, co by one women band. Vypomáhá si typicky loopováním a vrství tak jednotlivé zvuky do koláží protknutých záchvěvy strun na kytaře či baskytaře a zpěvem. Vše v intencích psychedelie, tu s melancholickým, tu s nepříčetným nádechem. Beat, co jí doprovázel by utáhnul techno party (např. ve skladbách Fellow či Choke My Sorrow), když zmizel, proměnila se v křehkou bytost, co jsme díky jejímu hlasu mohli spatřit i během setu Yanna Tiersena. Na „prosté“ rozehřátí možná až příliš velké sousto, navíc pro některé fanoušky Tiersena, odkojené melodiemi z Amélie, dost možná i hůř stravitelné, přesto ale zajímavé, což v tomto případě znamená, ne nudné.



Vyprodaná Roxy způsobuje vždy tak trochu schizofrenní stavy, ostatně jako každý jiný, vyprodaný klub. Na jednu stranu tvoří úsměv na tváři radost, z toho, že hudba Yanna Tiersena dokáže vyprodat Roxy, na druhou strach ze zážitku rozmělněného mezi až příliš velkým množstvím lidí. Obavy husté jako med, rozpouštěla hudba, co se začala někde mezi půl devátou a devátou linout sálem. Úvodní Meteorites s monologem, svolala všechny o krok blíž pódiu, přitáhla pohledy k Tiersenovi, na moment odložila potřebu napít se svého drinku. Civilní nástup Yanna a jeho kapely, přesto charismatický dojem, co nerozstřelily ani semknuté první řady a on doputoval až k baru a koncert odstartoval. Pozvolna a v intencích nové desky Infinity ∞. Klišé z tiskovek o punkrockovém pojetí koncertů byla ta tam a Tiersen odhaloval další ze svých hudebních tváří. Místo harmoniky dominoval xylofón a zvonkohry zněly sálem jako záchvěvy vzpomínek na dětství s mlýnkem, co vydával podobné zvuky, v ruce. Směs myšlenek bohatá jako schopnosti hráčů společně tahat za jeden provaz. Třeba ve skladbě A Midsummer Evening a jejím chorálovém zpěvu. Souhra par excellence.

Na rozdíl od koncertu před třemi lety v Lucerna Music Baru, tentokrát došlo i na Amélii, skladbu La Dispute. Set list stále více budil dojem melancholického rámce, ale nakonec se zlomil ve spojích a vygradoval ve dva přídavky, co utišily alespoň z části, zadní část davu, co přitahována barem, oddávala se konverzacím, což šlo pochopitelně na vrub hudbě. Spíše intimnější kousky, si zasluhovaly intimnější atmosféru, možná by se i židle sešly, a ta právě malinko chyběla. Snad jen právě u Amélie partu se dostavila v té správné míře. Vždy mě zajímalo co se musí honit hlavou člověku, jenž napíše takto krásnou hudbu. Nezeptal jsem se, nebylo kdy, a nakonec nebylo ani potřeba. Stačila hudba samotná. Třeba skladba Sur Le Fill u níž lítaly žíně smyčce jako zběsilé paprsky a tvořily předzvěst konce vyšperkovaného poctou projektu Kosmischer Laufer. Roxy ovládly syntezátory a krautrockové prvky a poprvé zazněly live kosmické utajované hudební nahrávky pro olympijský program ve Východním Berlíně, za nimiž stojí takřka mystická postava Martina Zeichneteho. Francouzský mág nám tak připomněl německý zvuk á-la Kraftwerk a opět dokázal překvapit. Ani po té ale nezmizel definitivně. Sál ač prořídlý, jej nepustil a slovo souhra určovalo vztah mezi kapelou, Yannem a davem. A tak jsme dostali ještě jednu ultra rychlou úderku, v tomto případě skutečně punk-rockovou. A ta už tečkou byla. Tečkou za dalším skvělým koncertem, co Yann Tiersen v CŘ odehrál.